Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Dej mi mír

9. března 2018 v 14:47 |  Jak to všechno začalo
Vždyť jste se ani poradně neznali, říkají.
Vždyť jste se tak málo vídali, říkají.
To není, jako byste byli partneři nebo snad dokonce manželé, říkají.
To není, jako byste spolu žili, říkají.
Tak to pro tebe přeci nemůže být tak zlé, říkají.
Proč tak pláčeš?

A já mám pocit, že právě o to všechno je to horší. Myslím, že kdybychom spolu byli, opravdu byli, bylo by to jiné. Bolelo by to, samozřejmě. Ale mohla bych na ten čas pohlížet s vděčností, jako na dobu, kterou jsem plně využila.
Takhle mám pocit takové neukončenosti. Pouze začátek, který ale vlastně nikdy poradně nezačal.
O kolik méně času jsme spolu strávili, o to víc to bolí.
Bolí ta chvíli, kdy byl u mě, a já se vykecávala po telefonu s kamarádkou, místo abych ho šla políbit. Bolí každá noc, kdy jsem se nepřivinula. Bolí, že jsem se ze studu nepřiznala, když jsem přišla o práci. Mohli jsme část těch dvou měsíců strávit spolu. Promarněná chvíle. Bolí všechny ty věci, které jsem neřekla, protože na to bylo dost času. Bolí všechny ty věci, které jsem neudělala, protože se k nim ještě dostaneme. Nejvíc bolí otázky, na které jsem se nezeptala ze strachu z odpovědí. Máš mě rád? Co pro tebe vlastně znamenám? Směřujeme někam? Nechceš se mnou žít? No, s největší pravděpodobností by nechtěl. Byl příliš fixován na město, ze kterého pocházel, stejně jako já. Ale co kdyby? A mohlo ho to zachránit?
Podle blondýnečky, bývalé partnerky, se kterou jsem se seznámila a která mi poskytuje útěchu, s většinou žen moc dlouho nevydržel. Jen s těmi, co měl upřímně rád a ony jeho. Podle ní mě musel milovat. Její slova těší a zraňují zároveň. Proč tedy on neudělal první krok k tomu, abychom byli spolu?
A to všechno mi teď nedá spát. Prosím o odpovědi na mé otázky. O znamení, o sen, o cokoli. A hlavně prosím Boha o mír v duši.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 14. března 2018 v 14:46 | Reagovat

Chces znameni, mas ho mit ... http://jeife.blog.cz/1612/zmenil-me
Treba ti pomuze i to, ze nejsi sama, kdo si tim prochazi :)

2 Saša Saša | Web | 15. března 2018 v 11:57 | Reagovat

Hodně silnej článek.
Já si uvedomuju, že v tom nejsem sama. A občas se i káram za to, že to tak moc prožívam, protože jsou lidi, kteří zažívají mnohem větší utrpení. Přišli třeba o děti, o celou rodinu. Mám pocit, v porovnání s tím, že nemám právo se tak hroutit a skoro se za to stydím. I když...teď už se moc nehroutim, ani neplacu...bolest téměř odešla (i když občas se ještě vrací...hlavně večer, když sem sama doma). Ale mezi námi, ta bolest mi byla mnohem příjemnější než to co je teď. To jsem aspoň něco cítila.  Bolest odešla a zbylo qhrozné prázdno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama