Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Březen 2018

Úchyl v ulici

21. března 2018 v 8:45 Vážně i nevážně
To si tak sedím večer na lince, mém oblíbeném místě, cpu se brambůrky a dívám se na Velkolepé století. Ano, sleduju to a nestydím se za to. Jsou tam krásný lidi v krásných šatech.
A najednou ciiink. Téměř o půlnoci. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Inu dobrá, asi se mi to zdálo. A za chvíli zase ciiink. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Jen v dálce se prochází týpek. Ale tak co, říkám si. Kousek od domu máme parkoviště a na něm par sociálních pracovnic. To bude asi pasák, co je hlídá a zvonil nejspíš nějaký ožrala. No jo, bydlím prostě v lepší čtvrti.
Ale další den zase. Ciiiink. A v dálce týpek. Teď už jsem si na něho vzala i brýle. Díval se přímo na mě. Brrr. A pak trochu poodešel a no...zvonil a pak honil.
Policajti, které jsem zavolala, ho nechytli. Buď odešel dřív, než vůbec přijeli, anebo jim prostě zdruhnul. Super.
Za chvíli mi začal zvonit telefon. Poprvé jsem ho vůbec nezvedla, vyděšená, že se v něm ozve něco jako vidím tě...vím, kde bydlíš... Napodruhé jsem sebrala odvahu a zvedla to. Byla to policisté a chtěli něco doplnit.
Teď mám dvě teorie. Buď úchyl šel, viděl, zazvonil, anebo úchyl chodí už delší dobu a teprve teď se rozhodl prohloubit nás vztah a začít zvonit. Copak asi udělá příště? Koupím si taser a jestli ještě přijde, pustím na něho svého kocoura. Je nebezpečnej. Vážně. Přátelé ho nazývají zplozenec pekel.

Je to drsňák Usmívající se

Dej mi mír

9. března 2018 v 14:47 Jak to všechno začalo
Vždyť jste se ani poradně neznali, říkají.
Vždyť jste se tak málo vídali, říkají.
To není, jako byste byli partneři nebo snad dokonce manželé, říkají.
To není, jako byste spolu žili, říkají.
Tak to pro tebe přeci nemůže být tak zlé, říkají.
Proč tak pláčeš?

A já mám pocit, že právě o to všechno je to horší. Myslím, že kdybychom spolu byli, opravdu byli, bylo by to jiné. Bolelo by to, samozřejmě. Ale mohla bych na ten čas pohlížet s vděčností, jako na dobu, kterou jsem plně využila.
Takhle mám pocit takové neukončenosti. Pouze začátek, který ale vlastně nikdy poradně nezačal.
O kolik méně času jsme spolu strávili, o to víc to bolí.
Bolí ta chvíli, kdy byl u mě, a já se vykecávala po telefonu s kamarádkou, místo abych ho šla políbit. Bolí každá noc, kdy jsem se nepřivinula. Bolí, že jsem se ze studu nepřiznala, když jsem přišla o práci. Mohli jsme část těch dvou měsíců strávit spolu. Promarněná chvíle. Bolí všechny ty věci, které jsem neřekla, protože na to bylo dost času. Bolí všechny ty věci, které jsem neudělala, protože se k nim ještě dostaneme. Nejvíc bolí otázky, na které jsem se nezeptala ze strachu z odpovědí. Máš mě rád? Co pro tebe vlastně znamenám? Směřujeme někam? Nechceš se mnou žít? No, s největší pravděpodobností by nechtěl. Byl příliš fixován na město, ze kterého pocházel, stejně jako já. Ale co kdyby? A mohlo ho to zachránit?
Podle blondýnečky, bývalé partnerky, se kterou jsem se seznámila a která mi poskytuje útěchu, s většinou žen moc dlouho nevydržel. Jen s těmi, co měl upřímně rád a ony jeho. Podle ní mě musel milovat. Její slova těší a zraňují zároveň. Proč tedy on neudělal první krok k tomu, abychom byli spolu?
A to všechno mi teď nedá spát. Prosím o odpovědi na mé otázky. O znamení, o sen, o cokoli. A hlavně prosím Boha o mír v duši.

Moje cesta k vědomému snění

2. března 2018 v 3:50 Vážně i nevážně
Tohle je sranda o které vím už roky a vždy mi to přišlo ohromně zajímavé. Jenže jsem nebyla nikdy dostatečně trpělivá a vytrvalá se to naučit. Po prvních pár nezdarech mě to přestalo bavit. Všechno to zapisování a kontrolování. Nuda.
A o co se vlastně jedná? Vědomé neboli lucidní sny. Jde o stav, kdy si člověk ve snu uvědomí, že se jedná o sen a může ho tedy dle libosti ovládat.
Takový snivec muže zažít vše, po čem jeho srdce touží. Vše, co jeho fantazie dokáže vybájit. A vše vnímá jako skutečné. Může létat a cítit vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Potápět se v moři bez kyslíkové bomby. Nebo je libo se podívat do Egypta na pyramidy? Nebo snad do vesmíru?
Dost dobrý, co? Když si vezmete, že člověk prospí průměrně čtvrtinu života. Spánek sám o sobě je báječná záležitost, ale takhle je to ještě lepší.
Lucidní sny mohou sloužit i jako terapie. Můžete se setkat s bývalým partnerem, který vám zlomil srdce a všechno si vyříkat. S dávno ztraceným přítelem. Vdovy mohou nalézt útěchu a mír vedle svých mrtvých mužů.
Jsouc vybavena příslušnou literaturou jsem se do toho teda řádně obula.
Pořídila jsem si snový deníček a snažím se poctivě si zapisovat sny. Tím se totiž parádně zlepší snová paměť a taky se dá podvědomí vědět, že jsou pro vás sny důležité. Hej, podvědomí, na sny se teď chci poradně zaměřit a pamatovat si je.
Můj poslední byl o tom, že mi naše Bibi vyprávěla, jak ji vzal švagr vlakem do NY a co tam všechno dělali. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že si musím vygooglit, jestli se dá do New Yorku fakt dostat vlakem a jestli je to levnější než letadlem.


Dalším krokem je kontrola reality. Každý den se několikrát zastavit a zeptat se sama sebe spím či bdím? A taky to prozkoumat. Mám na rukou dohromady deset prstu? Zvládnu přečíst úryvek z knížky, aniž by se slova slévala a měnila? Jde čas tak, jak má jít? Dokážu projít zdí nebo létat? Ne? Fajn, pak jsem s největší pravděpodobnosti vzhůru.
Myšlenka je taková, že se tohle počínání v člověku tak zakotví, až se takhle jednou zeptá i ve snu. A až začne zkoumat realitu, mělo by mu dojít, že tady něco nesedí. Počkat! Normálně bych asi neměla zvládnout prostrčit prsty pravé ruky dlaní levé. Tak to asi spím. A tradá a jste tam.
Já na kontrolování pořad zapomínám. Zkoušela jsem si na telefonu nastavit nakolik budíků vždy po dvou hodinách, ale povaha mojí práce mi nedovoluje pokaždé na budníček reagovat. Takže teď mám na monitoru lepík s připomínkou.


A pak tam patří ještě pár kroků. Jako opakování si před usnutím, že se mi bude zdát lucidní sen, že si ho budu pamatovat a tak.
Zatím jsem se dostala nejdál k tomu, že jsem si ve snu uvědomovala, že se je to nejspíš jen sen, ale nebyla jsem schopna ho nijak ovládat.
Ale já to nevzdávám. Mám svůj plán a cíl.
Takže vzhůru do hajan, snílci...