Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Život po životě

16. února 2018 v 8:00 |  Jak to všechno začalo
Vždycky sem byla knihomol. Miluju detektivky, sci-fi. Červená knihovna mi přijde rozkošná. Přečtu skoro vše, co se mi dostane pod ruku.
Teď mám nové čtení. První kniha, kterou jsem si opatřila po smrti ptáčka, bylo Učení duší, Michael Newton. Líbí se mi myšlenka, že nás naši drazí zesnulý mohou chodit navštěvovat a utěšovat, když příliš trpíme. Že jsou s námi vždy, když je potřebujeme. Je to tak krásně uklidňující.



Nicméně kniha pojednává hlavně o reinkarnaci. Po smrti se s našimi drahými sejdeme v nějakém duchovním světě, kde se připravujeme na nový život plný překážek, které musíme překonávat, aby se naše duše stávala stále dokonalejší. Duše totiž touží po dokonalosti a chce se oprostit od všech špatných vlastností jako je pýcha, závist bla bla bla.
Mám se ráda taková, jaká jsem. Mám se ráda i se svými chybami (ne se všemi, jistě...třeba takové sklony k depresi bych moc ráda vypustila, kdyby to šlo...a lenost, určitě taky lenost). Mám se ráda pro některé své chyby. Mám ráda, že jsem tak trochu mrcha a líbí se mi, že jsem krapet coura. To je to, co dělá mě mnou. Nechci ztratit svoje já, co je teď. Netoužím být dokonalá. Moje duše asi ano.
Na Jeníčkovi jsem milovala to, jaký byl, samozřejmě. Milovala jsem jeho smysl pro humor. Milovala jsem, jak bral věci s nadhledem. Milovala jsem i jeho až trochu hrubou upřímnost. Milovala jsem celou tu jeho složitou osobnost, hamletovskou duši.
Ale milovala jsem taky jeho hlas. To, jak se smál. Jeho ruce, oči. Jeho tvář. Vzhled indiánského bojovníka. To všechno dohromady byl on. Naprosto originální osobnost. Muž, kterému není nikdo podobný. A už tady nikdy nebude. I kdyby se jeho duše nakrásně zrodila znovu, nebude to už on. A nebudu to už já.
Nedávno jsem se o tom, co je po smrti bavila s nejlepší kamarádkou a ani ona nevěří, že smrt je konec. Vyprávěla mi o své ideální představě posmrtného života, takového nebe. Krásné místo plné lásky, kde ti, co k sobě patří, žijí spolu v domku a mohou se libovolně navštěvovat s rodinou a přáteli. A pokud byl někdo za života špatný člověk, tak je sám na nějakém ošklivém, smutném místě. Rodina ho může chodit navštěvovat třeba každý den, ale on čas mezi jednotlivými návštěvami vnímá jako staletí. Má to docela chytře vymyšlený, Kačenka. Ale co když její muž zemře dřív a ona se znovu vdá. Zajímalo by mě, jestli v tom svém vysněném nebi počítá také se sexem.
Podle Smrtě, bledého jezdce, jehož autorem je úžasný sir T. Prachett, nás čeká přesně to, v co věříme. Ideální.
Zajímal by mě názor jiných lidí. A zda je o jejich přesvědčení nějaká dostupná literatura.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 20. února 2018 v 10:46 | Reagovat

Ano, ano. Smrť to ma skvele vymysleny :)
Myslim, doufam, ze po zivote uz se nebudou resit takove pozemske ptakoviny jako monogamni vztahy :)
A doporucuju ti knizku zivot po zivote od moodyho ;)

2 Saša Saša | Web | 20. února 2018 v 12:57 | Reagovat

[1]: už ji mám doma 😊
Jo, monogamní vztahy. Sranda 😁 Když tady Jeníček ještě byl, tak jsme si věrní rozhodně nebyli. On mě proto, že byl prostě na ženský a já jemu, že od sebe žijem  půl republiky a vídali jsme se moc málo. A žádnej z nás to neřešil. Blbý je, že se mi teď z představy, že na mě sáhne někdo jinej, zvedá žaludek.

3 jeife jeife | E-mail | Web | 20. února 2018 v 15:05 | Reagovat

[2]: To je dobre :) me moc pomohla. To je normalni a je to vporadku. Dej si cas, najdi sama sebe. :)

4 Saša Saša | Web | 28. února 2018 v 19:24 | Reagovat

[3]: bojím se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama