Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Život budoucí

23. února 2018 v 7:43 |  Jak to všechno začalo
Jak zvládnout těch nějakých 50 let, které mě tu ještě čekají? Můj plán je momentálně takový, že chci zaplnit každou vteřinu času. Nemít ani chvilku na nechtěně myšlenky a doufat, že se jednou probudím a nebude to už bolet. Anebo se takhle dostanu až do senility. Taky plán.
Do teď jsem byla ke všemu taková apatická. Po příchodu z práce hned do postele. Tři týdny jsem pořádně nejedla. Takhle to nejde věcně.
Začala jsem tím, že jsem si po pěti letech znovu zařídila kartičku do knihovny. Knihy jsou nádherný způsob úniku z reality. Hned jsem si jich taky spoustu vypůjčila. Nějaké detektivky a učebnici francouzštiny. A pak taky všechny knihy o posmrtném životě, které jsem našla. Přemýšlím, zdali bych mohla do konce života jenom číst a číst a nedělat už nikdy nic jiného.
Taky chci zase začít chodit po práci na brigádu. Jednak se při tom člověk nestíhá moc soustředit na problémy a druhak musím taky ty svoje zabíječe času nějak zaplatit, že jo. Naposledy jsem tam byla den před Jeníčkovou smrtí a pak už to nešlo. Byla sem ráda, že zvládnu chodit do hlavní práce a nějak tam fungovat.
Začnu se zase učit hrát na housle. Už jsem to kdysi zkoušela, ale neměla jsem na to dost trpělivosti. Chci se naučit zahrát Proklínám. To byla Jeníčkova oblíbená.
Chci skočit s padákem a taky bungee jumping. Chci pilotovat letadlo, naučit se potápět, řídit loď. Přejít přes žhavé uhlí. Plavat s delfíny. Konečně se pořádně naučit řídit auto. A motorku. Udělat si kurz přežití v přírodě. Řídit psí spřežení. Možná nějaký kuchařský kurz.
Nechci myslet a chci, aby to přestalo bolet. Chci nějak přežít další den.
Napadají někoho ještě další aktivity, které bych si mohla naordinovat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 23. února 2018 v 20:02 | Reagovat

Moc to s tou praci neprehanej, at to neodneses po zdravotni strance :)
Napada me jeste nejakej vylet po svych ... to cloveku taky hodne da. Prekknat svy hranice ...

2 Saša Saša | Web | 23. února 2018 v 22:26 | Reagovat

No, mě teď tak nějak chybí úcta k životu. Mýmu. Já měla takový myšlenky tak nějak vždycky, ale dařilo se mi to potlačovat. Jenže co odešel Jeníček, tak mi to moc nejde. Napadají mě hrozný věci. A při tom bych tak moc chtěla být normální. Ještě, že mám kočky. Musím se o ně starat. Co by s nima bylo, kdybych odešla? Takže na zdravotní stránku momentálně dost dlabu.

3 Jana Jana | Web | 27. února 2018 v 19:28 | Reagovat

Dost aktivit máme společných, ovšem nejsou tak rychle splnitelné. Každopádně čtení je senzační, také jsem několik let chodili do knihovny, dokud jsem si knížky nezačala kupovat. :-)

4 Saša Saša | Web | 28. února 2018 v 12:22 | Reagovat

[3]: Tak mám na to všechno nejspíš spoustu let, že :-)  A třeba těch skoků od nekud z výšky je na Slevomatu spousta. A viděla jsem tam střelecký balíček. To by taky mohla být sranda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama