Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Jak teď dál

11. února 2018 v 0:54 |  Jak to všechno začalo
Nikdy jsem nebyla příliš normální. Prý mám dystymii. To není žádná moje oficiální diagnóza, to jen kamarádka mi sama určila. Já potom vlastně nikdy nepátrala. Mělo by se jednat o lehčí formu deprese, kdy se střídají chvíle, kdy je člověk úplně v pohodě a chvíle, kdy mu není dobře. Plus nějaké další příznaky. Inu, mohlo by to tak být. Občas je mi super a život je fajn a pak se to bez zjevné příčiny změní. Z minuty na minutu. Jdu cestou domů a je mi skvěle, těším se na věci budoucí a najednou začnu cítit, jak to přichází. Úplně fyzicky v těle cítím, jak se mi mění nálada. A končí to tak, že je mi mizerně, nic se mi nechce, všechno je k ničemu a nemá smysl žít a v takovou chvíli bych neměla problém udělat nějakou blbost. Neni to sranda. Lidi kolem nic netuší. Nedávám to na sobě znát. Taky mám problém s city, pocity. Vlastně pořádně žádné nemám. Většinou věcí cítím tak nějak povrchně. Což na jednu stranu vnímám jako výhodu, protože člověka pak máloco raní. Určitě to bude taky nějaká porucha. A když už mám někoho skutečně ráda, tak je to tak silný, hluboký, opravdový cit, až je to skoro nezdravé. Skoro až posedlost.
Tři muže, ze všech co jsem měla a nebylo jich zase tolik, ale málo teda taky ne, jsem opravdu milovala. Svým způsobem. A považuju je za osudový. Moji tři ptáčkové.


Ani s jednim to nedopadlo dobře. Jednomu na mně ani v nejmenším nezáleželo. Pro druhého jsem nebyla dost dobrá. A stejně mi trvalo roky, než jsem se z toho dostala. Ne zcela. To asi úplně nejde, ale už se kvůli nim dávno netrápím. No a ten třetí. Ten třetí, který z nich byl nejlepší. Ten třetí, kterého jsem milovala nejsilněji, nejopravdověji. Ten, který mě měl upřímně rád. Ten, který mě dělal šťastnu už jen tím, že byl. Ten třetí si vzal před pár dny život. Srdce puká. A co teď dál
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 11. února 2018 v 9:25 | Reagovat

Nenech si na celo lepit naleky jako "diagnoza" nebo "mam poruchu". Jsi to ty, at jsi kdo si, mej se rada.
Taky mi pred rokem a pul umrel pritel, mam na blogu clenem - odkaz v menu, myslim, ze by ti mohl pomoct. Me v te dobe moc chybel clovek, ktery to taky zazil. Kdybys chtela, napis treba mail :)

2 Emo.Gothic.Queen Emo.Gothic.Queen | Web | 11. února 2018 v 9:33 | Reagovat

Já mám nemocí jak psychických tak fyzických že si rovnou mohu hodit mašly jako

3 Saša Saša | Web | 11. února 2018 v 12:32 | Reagovat

[2]: Tak špatně na tom snad nejsem. V těch svejch "špatnejch" chvílích nijak zásadně nelpím na životě, ale nijak to neřeším. Protože jednak vím, že se to zase během chvilky změní a jednak by byla jen zbytečná práce s tím něco dělat. Stejně nakonec všichni umřeme a já si myslím, že si člověk má užít co to de a dokud to jde.

4 Saša Saša | Web | 11. února 2018 v 12:46 | Reagovat

[1]: Já se mám ráda, to zase jo :-) i když jsem trochu mišuge :-D Článek jsem četla. Soucítím. Chápu tu bolest. Kamarád byl nemocný. Nedalo se asi nic dělat. Přesně vyměřený čas. Možná, že kdyby to byla nemoc nebo nehoda, brala bych to líp. Ale on si vzal život. Oběsil se. Bez ohledu na všechny okolo a to je tak sobecký. Je to sobecký vůči jeho dětem, vůči jeho mamince, sestře...je to sobecký vůči jeho ženám. A nikdy mu to neodpustim. Ano, kdyby třeba trpěl nějaký depresema a už nemohl dál. Chápala bych. Ale on miloval život, užíval si ho plnými doušky. Ale nadělal spoustu průserů a asi se snima neuměl popasovat. A to je srabárna. Všechno se dá řešit.

5 Jeife Jeife | E-mail | Web | 11. února 2018 v 13:10 | Reagovat

[4]: neodpoustis jemu, ale sobe. Jsi to ty, koho ten vztek/nepochopeni bude zrat dal a dal :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama