Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Na pustém ostrově


Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste skončili třeba na nějakou dobu na pustém ostrově? Jako v té americké reality show nebo v českém Robinsonově ostrově.


Něco trochu reálnějšího. Jeden můj bývalý "kamarád" byl, se svou bývalou ženu, téměř měsíc v zahraničí. A nebyla to žádná dovolená s několika hvězdičkovým hotelem a pokojovou službou. Cestou necestou, polem nepolem, s krosnou na zádech a spaní pod stanem. Nebo rovnou pod širákem a putování místy, kde někdy trvalo hodně dlouho, než narazili na nějaké místo, kdy by bylo možno se občerstvit.


A já si tak představovala, kdybych byla na jejím místě. Tedy ne v té samé zemi a s tím samým mužem (no, s tím samým mužem asi ano). Ale někde takhle dlouhodobě na cestách bez možnosti se pořádně umýt a upravit, což se může i stát. A já se ráda cítím dobře.


Co by mi nejvíc vadilo, by byla ztížená možnost se oholit. Inu co s tím, řekla jsem si.


Přes slevomat jsem si koupila pár návštěv v salonu, kde mi chloupky z podpaží a třísel odstraňovali pomocí technologie IPL neboli intenzivním pulzním světlem. To bylo v době, kdy jsem jednak ještě studovala a potom sice pracovala, ale zařizovala byt, takže jsem neměla dost peněz. Ne že bych jich teď měla bůhví kolik, že jo. A hlavně jsem si k tomu nic nenastudovala a věřilo tomu, že se jedná více méně o to samé. Nejedná. Leaser je mnohem, mnohem účinější a taky mnohem a mnohem dražší.


Takže jsem asi dva roky chodila na IPL a pořád to nebylo tak, jak bych si to představovala. Dokonalý. A to by mělo správně stačit 6 - 8 návštěv po cca měsíci.


Nicméně v novém zaměstnání máme jako jeden z benefitů cafeterii. Pro ty co neznají, jedná se o osobní účet s určitým počtem bodů, kde jeden bod představuje jednu korunu. Dále tam je seznam smluvních partnerů, u kterých můžete nakupovat jako v e-hopu. Jsou tam fakt dobrý věci. Jazykové kurzy, řidičské kurzy, dovolené, divadla, kina, masáže kadeřnice...žádné blbosti. A já se rozhodla, že celou částku utratím v institutu krásy.


Na odstranění veškerých zbytků stačily tři návštěvy! Jupí :D v září nebo říjnu chci začít chodit ještě na nohy. Ono by se to nemělo absolvovat v létě, kvůli nebezpečí pigmentových skvrn.


No a taky si asi nechám udělat permanentním linky. Protože se mi libí, ale neumím si je udělat. Takže budu pořád a za každé situace kočka.


A až jednou třeba na tom ostrově ztroskotám a někdo pojede kolem, tak mě možná i zahrání a zděšeně neuteče.

 

Radyně

17. června 2018 v 21:25 |  Kudy z nudy
Když jsem byla malá s maminkou a otčímem jsme jezdili na spoustu výletů po hradech a zámcích naší krásné země. Nic si z toho napamatuju, protože jako malou holku mě to neskutečně otravovalo a raději bych spala až do oběda a pak se zbytek dne dívala na pohádky.

Z toho už jsem naštěstí vyrostla a naopak mě to začalo bavit. Takže jsem se rozhodla výletit a objevovat co to jen půjde.
O víkendu jsem svoje kamarádky vytáhla na Radyni. A jakože to fakt dalo práci, protože jim se nikam moc nechce. Pokud to není hospoda. Ale mě milujou, takže se nechaj vždycky nakonec nějak ukecat 💕

Radyně je zřícenina hradu v západočeském kraji. Dle pověsti je pojmenována podle Radouše, muže s oslíma ušima, kozí bradkou a kančími zuby, který jednou v lese objevil spícího muže s tajemnou knihou pod hlavou. Knihu ukradl, zjistil, že je kouzelná a s pomocí skřítka si nechal postavit pevný hrad, který pojmenoval po sobě. Radyně. Potom žil na hradě, vraždil svoje manželky a děti a nakonec skončil zavalen v troskách hradu.






Ve skutečnosti byl postaven mezi lety 1356 - 1361 za vlády jeho výsosti Karla IV. a na jeho počest původně nazván Karlskrone. Protože se název moc neujal, tak byl po smrti císaře přejmenován na Radyni, podle kopce na kterém stojí.

No, mě se mnohem víc líbí ta pověst, takže budu raději věřit té :)

Vláčkem motoráčkem jsme dojely do Starého Plzence. Cestování vlakem miluju. Když jsem byla malá, jezdily jsme s mámou občas o víkendu na výlet vlakem. Vždycky jsme přišly na nádraží a koupily lístky na první vlak, který zrovna jel. To mě bavilo 🙂


Z Plzence na hrad je to moc příjemnou lesní cestou. Krásnej vzduch a chládeček. Dost do kopce, ale to bývá u hradů celkem normální. A měly jsme to i s koncertem, který se konal u restaurace, která se nachází kousek pod Hradem. A výborně v ní vaří.


Vstupné je pro dospělého 40 Kč a pak už vzhůru do věže. V jednotlivých patrech se dá najít třeba celá pověst o založení hradu nebo v přízemí pohádková expozice.

Vyhlídka je nádherná, jen ty schody jsou dost hrozný a pro malé děti řekla bych až nebezpečný.


A mě teda dost děsí i to, že poslední patro je celý ze dřeva. Jen prkna. Já mám na tohle trochu fobii. Doteď jsem nebyla schopná například pochopit, jak můžou budovy stát. Jak můžou vydržet všechnu tu tíhu a nespadnout. Kdybych postavila na střechu domu dinosaura, zřítil by se? A co dva dinosaury? Já vim, je to trochu ujetý, ale utěšuju se tím, že někteří lidé jsou na tom ještě hůř. Existují například lidé, kteří se bojí knoflíků. Takže jsem ještě celke ok, ne? :D

Do toho

31. května 2018 v 23:19 |  Do formy
A je to tady. Jsem oficiálně lůzr. Moje malá sestřička mě porazila v páce. No dobře, její dvacet pět, takže zas tak malá neni. Ale trvalo jí to asi tak půl minuty - a to si nejspíš ještě dost fandim. A to je fakt ponižující: D
Takže od teď se do toho naplno pustim. Mám velký cíl. Až se příště uvidíme, musí jí to trvat alespoň minutu, než mě dostane.
Z lednice zmizelo nezdravé jídlo. Teda ne všechno, samozřejmě. Takovej masochista zas nejsem a bez domácí česnekový pomazánky bych asi umřela. A bez karamelek z Lídlu. A zmrzlina. Mátová zmrzlina s kousky čokolády. Není nic lepšího. Tu taky mívají v Lidlu, kdyby to chtěl někdo vědět

Nakoupila jsem si ve fitku nějaký ňamky. A taky pátrám na internetu, co jíst k nabrání trochu té svalové hmoty. S jídlem mám totiž největší problémy. Když vařím, tak točím pořád dokola tři stejná jídla, protože jich víc neumím. A dost často celý den pořádně nejím a pak sežeru něco fakt nezdravýho, jako třeba škubánky s pořádnou dávkou máku a cukru. A máslíčko. A pak mam sakra výčitky.


Ten protein má pistáciovou příchuť a je to fakt dobrota.

A pak jsem si taky stáhla do mobilu páár apek na cvičení. Na krásný bříško, na krásný ruce, jednu posilovací...

moje fotka před. Těch mám spoustu :D Teď mít taky nějaký po.

Tak vzhůru do toho.
 


Zítra tě může přejet auto

Tak zní moje filozofie, která se týká hlavně nakládání s financemi, ale i přístupu k životu obecně. Dřív jsem ji tak úplněnežila, protože škola a žádný peníze. Potom práce od rána do večera. A nakonec smrt přítele. To na náladě moc nepřidá. Ale s tím je konec.

Zítra tě muže přejet auto a tak žij. Zítra tě může přejet auto a tak zbytečně neškudli jen tak...na něco neurčitého...do budoucnosti. Zítra tě může přejet auto a k čemu ti pak budou našetřený statisíce.

Mám ve své bance několik podúčtů k různým příležitostem a životním událostem. To aby si někdo nemyslel, že jsem úplně finančně nezodpovědná. Jeden z nich se jmenuje Kdyby se něco podělalo a jak už název napovídá, mám ho kvůli případným horším časům. A opravdu mi v minulém roce zachránil zadek. Potom jeden speciální šetřící na vánoce, které moje rodina dost prožívá (a já teda taky J ). Jeden, když si chci nešetřit na něco většího. Teď momentálně na něj odkládám peníze na skútr. A ještě pár dalších. A když rozdělím všechny svoje peníze mezi účty a uhradím, co uhradit mám...tak s tím zbytkem...no, děj se vůle boží.

Jsem totiž dost poživačná osoba. A domnívám se, že je to ten nejlepší možný přístup. Dobré jídlo, pití, masáže, cestování, hezké věci, boty, šaty, kabelky, zážitky...

Život je krátkej a z minuty na minutu se může dokonale podělat. Takže je potřeba to rozbalit, dokud to jde. Carpe diem.

Pole dance

14. dubna 2018 v 13:14 |  Do formy
Takže uznávám, že esteticky zatím nic moc, ale prostě jsem to dala a teď už to může být jen lepší a lepší. Jsem na sebe taaak pyšná Usmívající se


Moje předsevzetí

10. dubna 2018 v 21:23 |  Jak to všechno začalo
Takže, konečně jsem se tak trochu dostala z období celý den ležení v posteli, žraní brambůrků, dívání se na seriály a oddávání se sebelítosti. Dokonce jsem se dneska do práce hezky oblékla, nalíčila, po práci zašla na pedikúru a měla jsem z toho radost. Poslední skoro tři měsíce mi bylo totiž více méně jedno, jak vypadám. Pro koho být hezká? Ale pomalu se to lepší.
Rozhodla jsem se tedy, že si napíšu něco jako seznam předsevzetí, který jsem si chtěla udělat už v lednu, ale vzhledem k okolnostem to tak úplně nevyšlo. Já si chci teď dělat předsevzetí na čtvrt roku. Začínáme teda dubnem, květnem a červnem.
Takže:
  • úkol číslo jedna: zvládnout na pole dance konečně pořádně invert. Zatím se mi povedl jen jednou. Nemám totiž žádnou velkou sílu v rukou a břiše.

vypadá to super, co?
  • úkol číslo dva: pravidelně cvičit a přestat se cpát pořád jen brambůrky a čokoládovou pizzou (přísaham, že jí zrovna nejim...fakt ne Smějící se), abych dostala nějakou sílu do těch rukou a břicha.

  • úkol číslo tři: bungee jumping - na slevomatu jsou teď dvě nabídky a slevomat navíc rozdává narozeninové kredity....hmm :)

  • úkol číslo čtyři: buď si začnu dělat řidičák na motorku, nebo zbrojní průkaz

  • úkol číslo pět: vrátit si alespoň tři tisíce. Před vánoci jsem byla dva měsíce nezaměstnaná. Svátky a kurz snowboardingu na krku...no, vybrala jsem si ze spořicího účtu nějakejch 15 000 Kč a teď se pomalu snaži to vrátit

  • úkol číslo šest: opravdu a pořádně se zase začít věnovat lucidnímu snění. Hrozně se stydim, že to zanedbávám a při tom bych to tak chtěla zvládnout.

Takže to je můj plán. Jen bych na to asi potřebovala trochu víc peněz. Takže přidávám ještě úkol číslo sedm: chodit alespoň dvakrát, třikrát do týdne po práci ještě na brigádu.
Tak mi prosím držte palce.

Úchyl v ulici

21. března 2018 v 8:45 |  Vážně i nevážně
To si tak sedím večer na lince, mém oblíbeném místě, cpu se brambůrky a dívám se na Velkolepé století. Ano, sleduju to a nestydím se za to. Jsou tam krásný lidi v krásných šatech.
A najednou ciiink. Téměř o půlnoci. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Inu dobrá, asi se mi to zdálo. A za chvíli zase ciiink. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Jen v dálce se prochází týpek. Ale tak co, říkám si. Kousek od domu máme parkoviště a na něm par sociálních pracovnic. To bude asi pasák, co je hlídá a zvonil nejspíš nějaký ožrala. No jo, bydlím prostě v lepší čtvrti.
Ale další den zase. Ciiiink. A v dálce týpek. Teď už jsem si na něho vzala i brýle. Díval se přímo na mě. Brrr. A pak trochu poodešel a no...zvonil a pak honil.
Policajti, které jsem zavolala, ho nechytli. Buď odešel dřív, než vůbec přijeli, anebo jim prostě zdruhnul. Super.
Za chvíli mi začal zvonit telefon. Poprvé jsem ho vůbec nezvedla, vyděšená, že se v něm ozve něco jako vidím tě...vím, kde bydlíš... Napodruhé jsem sebrala odvahu a zvedla to. Byla to policisté a chtěli něco doplnit.
Teď mám dvě teorie. Buď úchyl šel, viděl, zazvonil, anebo úchyl chodí už delší dobu a teprve teď se rozhodl prohloubit nás vztah a začít zvonit. Copak asi udělá příště? Koupím si taser a jestli ještě přijde, pustím na něho svého kocoura. Je nebezpečnej. Vážně. Přátelé ho nazývají zplozenec pekel.

Je to drsňák Usmívající se

Dej mi mír

9. března 2018 v 14:47 |  Jak to všechno začalo
Vždyť jste se ani poradně neznali, říkají.
Vždyť jste se tak málo vídali, říkají.
To není, jako byste byli partneři nebo snad dokonce manželé, říkají.
To není, jako byste spolu žili, říkají.
Tak to pro tebe přeci nemůže být tak zlé, říkají.
Proč tak pláčeš?

A já mám pocit, že právě o to všechno je to horší. Myslím, že kdybychom spolu byli, opravdu byli, bylo by to jiné. Bolelo by to, samozřejmě. Ale mohla bych na ten čas pohlížet s vděčností, jako na dobu, kterou jsem plně využila.
Takhle mám pocit takové neukončenosti. Pouze začátek, který ale vlastně nikdy poradně nezačal.
O kolik méně času jsme spolu strávili, o to víc to bolí.
Bolí ta chvíli, kdy byl u mě, a já se vykecávala po telefonu s kamarádkou, místo abych ho šla políbit. Bolí každá noc, kdy jsem se nepřivinula. Bolí, že jsem se ze studu nepřiznala, když jsem přišla o práci. Mohli jsme část těch dvou měsíců strávit spolu. Promarněná chvíle. Bolí všechny ty věci, které jsem neřekla, protože na to bylo dost času. Bolí všechny ty věci, které jsem neudělala, protože se k nim ještě dostaneme. Nejvíc bolí otázky, na které jsem se nezeptala ze strachu z odpovědí. Máš mě rád? Co pro tebe vlastně znamenám? Směřujeme někam? Nechceš se mnou žít? No, s největší pravděpodobností by nechtěl. Byl příliš fixován na město, ze kterého pocházel, stejně jako já. Ale co kdyby? A mohlo ho to zachránit?
Podle blondýnečky, bývalé partnerky, se kterou jsem se seznámila a která mi poskytuje útěchu, s většinou žen moc dlouho nevydržel. Jen s těmi, co měl upřímně rád a ony jeho. Podle ní mě musel milovat. Její slova těší a zraňují zároveň. Proč tedy on neudělal první krok k tomu, abychom byli spolu?
A to všechno mi teď nedá spát. Prosím o odpovědi na mé otázky. O znamení, o sen, o cokoli. A hlavně prosím Boha o mír v duši.

Moje cesta k vědomému snění

2. března 2018 v 3:50 |  Vážně i nevážně
Tohle je sranda o které vím už roky a vždy mi to přišlo ohromně zajímavé. Jenže jsem nebyla nikdy dostatečně trpělivá a vytrvalá se to naučit. Po prvních pár nezdarech mě to přestalo bavit. Všechno to zapisování a kontrolování. Nuda.
A o co se vlastně jedná? Vědomé neboli lucidní sny. Jde o stav, kdy si člověk ve snu uvědomí, že se jedná o sen a může ho tedy dle libosti ovládat.
Takový snivec muže zažít vše, po čem jeho srdce touží. Vše, co jeho fantazie dokáže vybájit. A vše vnímá jako skutečné. Může létat a cítit vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Potápět se v moři bez kyslíkové bomby. Nebo je libo se podívat do Egypta na pyramidy? Nebo snad do vesmíru?
Dost dobrý, co? Když si vezmete, že člověk prospí průměrně čtvrtinu života. Spánek sám o sobě je báječná záležitost, ale takhle je to ještě lepší.
Lucidní sny mohou sloužit i jako terapie. Můžete se setkat s bývalým partnerem, který vám zlomil srdce a všechno si vyříkat. S dávno ztraceným přítelem. Vdovy mohou nalézt útěchu a mír vedle svých mrtvých mužů.
Jsouc vybavena příslušnou literaturou jsem se do toho teda řádně obula.
Pořídila jsem si snový deníček a snažím se poctivě si zapisovat sny. Tím se totiž parádně zlepší snová paměť a taky se dá podvědomí vědět, že jsou pro vás sny důležité. Hej, podvědomí, na sny se teď chci poradně zaměřit a pamatovat si je.
Můj poslední byl o tom, že mi naše Bibi vyprávěla, jak ji vzal švagr vlakem do NY a co tam všechno dělali. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že si musím vygooglit, jestli se dá do New Yorku fakt dostat vlakem a jestli je to levnější než letadlem.


Dalším krokem je kontrola reality. Každý den se několikrát zastavit a zeptat se sama sebe spím či bdím? A taky to prozkoumat. Mám na rukou dohromady deset prstu? Zvládnu přečíst úryvek z knížky, aniž by se slova slévala a měnila? Jde čas tak, jak má jít? Dokážu projít zdí nebo létat? Ne? Fajn, pak jsem s největší pravděpodobnosti vzhůru.
Myšlenka je taková, že se tohle počínání v člověku tak zakotví, až se takhle jednou zeptá i ve snu. A až začne zkoumat realitu, mělo by mu dojít, že tady něco nesedí. Počkat! Normálně bych asi neměla zvládnout prostrčit prsty pravé ruky dlaní levé. Tak to asi spím. A tradá a jste tam.
Já na kontrolování pořad zapomínám. Zkoušela jsem si na telefonu nastavit nakolik budíků vždy po dvou hodinách, ale povaha mojí práce mi nedovoluje pokaždé na budníček reagovat. Takže teď mám na monitoru lepík s připomínkou.


A pak tam patří ještě pár kroků. Jako opakování si před usnutím, že se mi bude zdát lucidní sen, že si ho budu pamatovat a tak.
Zatím jsem se dostala nejdál k tomu, že jsem si ve snu uvědomovala, že se je to nejspíš jen sen, ale nebyla jsem schopna ho nijak ovládat.
Ale já to nevzdávám. Mám svůj plán a cíl.
Takže vzhůru do hajan, snílci...

Život budoucí

23. února 2018 v 7:43 |  Jak to všechno začalo
Jak zvládnout těch nějakých 50 let, které mě tu ještě čekají? Můj plán je momentálně takový, že chci zaplnit každou vteřinu času. Nemít ani chvilku na nechtěně myšlenky a doufat, že se jednou probudím a nebude to už bolet. Anebo se takhle dostanu až do senility. Taky plán.
Do teď jsem byla ke všemu taková apatická. Po příchodu z práce hned do postele. Tři týdny jsem pořádně nejedla. Takhle to nejde věcně.
Začala jsem tím, že jsem si po pěti letech znovu zařídila kartičku do knihovny. Knihy jsou nádherný způsob úniku z reality. Hned jsem si jich taky spoustu vypůjčila. Nějaké detektivky a učebnici francouzštiny. A pak taky všechny knihy o posmrtném životě, které jsem našla. Přemýšlím, zdali bych mohla do konce života jenom číst a číst a nedělat už nikdy nic jiného.
Taky chci zase začít chodit po práci na brigádu. Jednak se při tom člověk nestíhá moc soustředit na problémy a druhak musím taky ty svoje zabíječe času nějak zaplatit, že jo. Naposledy jsem tam byla den před Jeníčkovou smrtí a pak už to nešlo. Byla sem ráda, že zvládnu chodit do hlavní práce a nějak tam fungovat.
Začnu se zase učit hrát na housle. Už jsem to kdysi zkoušela, ale neměla jsem na to dost trpělivosti. Chci se naučit zahrát Proklínám. To byla Jeníčkova oblíbená.
Chci skočit s padákem a taky bungee jumping. Chci pilotovat letadlo, naučit se potápět, řídit loď. Přejít přes žhavé uhlí. Plavat s delfíny. Konečně se pořádně naučit řídit auto. A motorku. Udělat si kurz přežití v přírodě. Řídit psí spřežení. Možná nějaký kuchařský kurz.
Nechci myslet a chci, aby to přestalo bolet. Chci nějak přežít další den.
Napadají někoho ještě další aktivity, které bych si mohla naordinovat?

Kam dál