Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Pole dance

14. dubna 2018 v 13:14
Takže uznávám, že esteticky zatím nic moc, ale prostě jsem to dala a teď už to může být jen lepší a lepší. Jsem na sebe taaak pyšná Usmívající se

 

Moje předsevzetí

10. dubna 2018 v 21:23
Takže, konečně jsem se tak trochu dostala z období celý den ležení v posteli, žraní brambůrků, dívání se na seriály a oddávání se sebelítosti. Dokonce jsem se dneska do práce hezky oblékla, nalíčila, po práci zašla na pedikúru a měla jsem z toho radost. Poslední skoro tři měsíce mi bylo totiž více méně jedno, jak vypadám. Pro koho být hezká? Ale pomalu se to lepší.
Rozhodla jsem se tedy, že si napíšu něco jako seznam předsevzetí, který jsem si chtěla udělat už v lednu, ale vzhledem k okolnostem to tak úplně nevyšlo. Já si chci teď dělat předsevzetí na čtvrt roku. Začínáme teda dubnem, květnem a červnem.
Takže:
  • úkol číslo jedna: zvládnout na pole dance konečně pořádně invert. Zatím se mi povedl jen jednou. Nemám totiž žádnou velkou sílu v rukou a břiše.

vypadá to super, co?
  • úkol číslo dva: pravidelně cvičit a přestat se cpát pořád jen brambůrky a čokoládovou pizzou (přísaham, že jí zrovna nejim...fakt ne Smějící se), abych dostala nějakou sílu do těch rukou a břicha.

  • úkol číslo tři: bungee jumping - na slevomatu jsou teď dvě nabídky a slevomat navíc rozdává narozeninové kredity....hmm :)

  • úkol číslo čtyři: buď si začnu dělat řidičák na motorku, nebo zbrojní průkaz

  • úkol číslo pět: vrátit si alespoň tři tisíce. Před vánoci jsem byla dva měsíce nezaměstnaná. Svátky a kurz snowboardingu na krku...no, vybrala jsem si ze spořicího účtu nějakejch 15 000 Kč a teď se pomalu snaži to vrátit

  • úkol číslo šest: opravdu a pořádně se zase začít věnovat lucidnímu snění. Hrozně se stydim, že to zanedbávám a při tom bych to tak chtěla zvládnout.

Takže to je můj plán. Jen bych na to asi potřebovala trochu víc peněz. Takže přidávám ještě úkol číslo sedm: chodit alespoň dvakrát, třikrát do týdne po práci ještě na brigádu.
Tak mi prosím držte palce.

Úchyl v ulici

21. března 2018 v 8:45
To si tak sedím večer na lince, mém oblíbeném místě, cpu se brambůrky a dívám se na Velkolepé století. Ano, sleduju to a nestydím se za to. Jsou tam krásný lidi v krásných šatech.
A najednou ciiink. Téměř o půlnoci. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Inu dobrá, asi se mi to zdálo. A za chvíli zase ciiink. Za dveřmi nikdo, venku před domem nikdo. Jen v dálce se prochází týpek. Ale tak co, říkám si. Kousek od domu máme parkoviště a na něm par sociálních pracovnic. To bude asi pasák, co je hlídá a zvonil nejspíš nějaký ožrala. No jo, bydlím prostě v lepší čtvrti.
Ale další den zase. Ciiiink. A v dálce týpek. Teď už jsem si na něho vzala i brýle. Díval se přímo na mě. Brrr. A pak trochu poodešel a no...zvonil a pak honil.
Policajti, které jsem zavolala, ho nechytli. Buď odešel dřív, než vůbec přijeli, anebo jim prostě zdruhnul. Super.
Za chvíli mi začal zvonit telefon. Poprvé jsem ho vůbec nezvedla, vyděšená, že se v něm ozve něco jako vidím tě...vím, kde bydlíš... Napodruhé jsem sebrala odvahu a zvedla to. Byla to policisté a chtěli něco doplnit.
Teď mám dvě teorie. Buď úchyl šel, viděl, zazvonil, anebo úchyl chodí už delší dobu a teprve teď se rozhodl prohloubit nás vztah a začít zvonit. Copak asi udělá příště? Koupím si taser a jestli ještě přijde, pustím na něho svého kocoura. Je nebezpečnej. Vážně. Přátelé ho nazývají zplozenec pekel.

Je to drsňák Usmívající se
 


Dej mi mír

9. března 2018 v 14:47
Vždyť jste se ani poradně neznali, říkají.
Vždyť jste se tak málo vídali, říkají.
To není, jako byste byli partneři nebo snad dokonce manželé, říkají.
To není, jako byste spolu žili, říkají.
Tak to pro tebe přeci nemůže být tak zlé, říkají.
Proč tak pláčeš?

A já mám pocit, že právě o to všechno je to horší. Myslím, že kdybychom spolu byli, opravdu byli, bylo by to jiné. Bolelo by to, samozřejmě. Ale mohla bych na ten čas pohlížet s vděčností, jako na dobu, kterou jsem plně využila.
Takhle mám pocit takové neukončenosti. Pouze začátek, který ale vlastně nikdy poradně nezačal.
O kolik méně času jsme spolu strávili, o to víc to bolí.
Bolí ta chvíli, kdy byl u mě, a já se vykecávala po telefonu s kamarádkou, místo abych ho šla políbit. Bolí každá noc, kdy jsem se nepřivinula. Bolí, že jsem se ze studu nepřiznala, když jsem přišla o práci. Mohli jsme část těch dvou měsíců strávit spolu. Promarněná chvíle. Bolí všechny ty věci, které jsem neřekla, protože na to bylo dost času. Bolí všechny ty věci, které jsem neudělala, protože se k nim ještě dostaneme. Nejvíc bolí otázky, na které jsem se nezeptala ze strachu z odpovědí. Máš mě rád? Co pro tebe vlastně znamenám? Směřujeme někam? Nechceš se mnou žít? No, s největší pravděpodobností by nechtěl. Byl příliš fixován na město, ze kterého pocházel, stejně jako já. Ale co kdyby? A mohlo ho to zachránit?
Podle blondýnečky, bývalé partnerky, se kterou jsem se seznámila a která mi poskytuje útěchu, s většinou žen moc dlouho nevydržel. Jen s těmi, co měl upřímně rád a ony jeho. Podle ní mě musel milovat. Její slova těší a zraňují zároveň. Proč tedy on neudělal první krok k tomu, abychom byli spolu?
A to všechno mi teď nedá spát. Prosím o odpovědi na mé otázky. O znamení, o sen, o cokoli. A hlavně prosím Boha o mír v duši.

Moje cesta k vědomému snění

2. března 2018 v 3:50
Tohle je sranda o které vím už roky a vždy mi to přišlo ohromně zajímavé. Jenže jsem nebyla nikdy dostatečně trpělivá a vytrvalá se to naučit. Po prvních pár nezdarech mě to přestalo bavit. Všechno to zapisování a kontrolování. Nuda.
A o co se vlastně jedná? Vědomé neboli lucidní sny. Jde o stav, kdy si člověk ve snu uvědomí, že se jedná o sen a může ho tedy dle libosti ovládat.
Takový snivec muže zažít vše, po čem jeho srdce touží. Vše, co jeho fantazie dokáže vybájit. A vše vnímá jako skutečné. Může létat a cítit vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Potápět se v moři bez kyslíkové bomby. Nebo je libo se podívat do Egypta na pyramidy? Nebo snad do vesmíru?
Dost dobrý, co? Když si vezmete, že člověk prospí průměrně čtvrtinu života. Spánek sám o sobě je báječná záležitost, ale takhle je to ještě lepší.
Lucidní sny mohou sloužit i jako terapie. Můžete se setkat s bývalým partnerem, který vám zlomil srdce a všechno si vyříkat. S dávno ztraceným přítelem. Vdovy mohou nalézt útěchu a mír vedle svých mrtvých mužů.
Jsouc vybavena příslušnou literaturou jsem se do toho teda řádně obula.
Pořídila jsem si snový deníček a snažím se poctivě si zapisovat sny. Tím se totiž parádně zlepší snová paměť a taky se dá podvědomí vědět, že jsou pro vás sny důležité. Hej, podvědomí, na sny se teď chci poradně zaměřit a pamatovat si je.
Můj poslední byl o tom, že mi naše Bibi vyprávěla, jak ji vzal švagr vlakem do NY a co tam všechno dělali. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že si musím vygooglit, jestli se dá do New Yorku fakt dostat vlakem a jestli je to levnější než letadlem.


Dalším krokem je kontrola reality. Každý den se několikrát zastavit a zeptat se sama sebe spím či bdím? A taky to prozkoumat. Mám na rukou dohromady deset prstu? Zvládnu přečíst úryvek z knížky, aniž by se slova slévala a měnila? Jde čas tak, jak má jít? Dokážu projít zdí nebo létat? Ne? Fajn, pak jsem s největší pravděpodobnosti vzhůru.
Myšlenka je taková, že se tohle počínání v člověku tak zakotví, až se takhle jednou zeptá i ve snu. A až začne zkoumat realitu, mělo by mu dojít, že tady něco nesedí. Počkat! Normálně bych asi neměla zvládnout prostrčit prsty pravé ruky dlaní levé. Tak to asi spím. A tradá a jste tam.
Já na kontrolování pořad zapomínám. Zkoušela jsem si na telefonu nastavit nakolik budíků vždy po dvou hodinách, ale povaha mojí práce mi nedovoluje pokaždé na budníček reagovat. Takže teď mám na monitoru lepík s připomínkou.


A pak tam patří ještě pár kroků. Jako opakování si před usnutím, že se mi bude zdát lucidní sen, že si ho budu pamatovat a tak.
Zatím jsem se dostala nejdál k tomu, že jsem si ve snu uvědomovala, že se je to nejspíš jen sen, ale nebyla jsem schopna ho nijak ovládat.
Ale já to nevzdávám. Mám svůj plán a cíl.
Takže vzhůru do hajan, snílci...

Život budoucí

23. února 2018 v 7:43
Jak zvládnout těch nějakých 50 let, které mě tu ještě čekají? Můj plán je momentálně takový, že chci zaplnit každou vteřinu času. Nemít ani chvilku na nechtěně myšlenky a doufat, že se jednou probudím a nebude to už bolet. Anebo se takhle dostanu až do senility. Taky plán.
Do teď jsem byla ke všemu taková apatická. Po příchodu z práce hned do postele. Tři týdny jsem pořádně nejedla. Takhle to nejde věcně.
Začala jsem tím, že jsem si po pěti letech znovu zařídila kartičku do knihovny. Knihy jsou nádherný způsob úniku z reality. Hned jsem si jich taky spoustu vypůjčila. Nějaké detektivky a učebnici francouzštiny. A pak taky všechny knihy o posmrtném životě, které jsem našla. Přemýšlím, zdali bych mohla do konce života jenom číst a číst a nedělat už nikdy nic jiného.
Taky chci zase začít chodit po práci na brigádu. Jednak se při tom člověk nestíhá moc soustředit na problémy a druhak musím taky ty svoje zabíječe času nějak zaplatit, že jo. Naposledy jsem tam byla den před Jeníčkovou smrtí a pak už to nešlo. Byla sem ráda, že zvládnu chodit do hlavní práce a nějak tam fungovat.
Začnu se zase učit hrát na housle. Už jsem to kdysi zkoušela, ale neměla jsem na to dost trpělivosti. Chci se naučit zahrát Proklínám. To byla Jeníčkova oblíbená.
Chci skočit s padákem a taky bungee jumping. Chci pilotovat letadlo, naučit se potápět, řídit loď. Přejít přes žhavé uhlí. Plavat s delfíny. Konečně se pořádně naučit řídit auto. A motorku. Udělat si kurz přežití v přírodě. Řídit psí spřežení. Možná nějaký kuchařský kurz.
Nechci myslet a chci, aby to přestalo bolet. Chci nějak přežít další den.
Napadají někoho ještě další aktivity, které bych si mohla naordinovat?

Život po životě

16. února 2018 v 8:00
Vždycky sem byla knihomol. Miluju detektivky, sci-fi. Červená knihovna mi přijde rozkošná. Přečtu skoro vše, co se mi dostane pod ruku.
Teď mám nové čtení. První kniha, kterou jsem si opatřila po smrti ptáčka, bylo Učení duší, Michael Newton. Líbí se mi myšlenka, že nás naši drazí zesnulý mohou chodit navštěvovat a utěšovat, když příliš trpíme. Že jsou s námi vždy, když je potřebujeme. Je to tak krásně uklidňující.



Nicméně kniha pojednává hlavně o reinkarnaci. Po smrti se s našimi drahými sejdeme v nějakém duchovním světě, kde se připravujeme na nový život plný překážek, které musíme překonávat, aby se naše duše stávala stále dokonalejší. Duše totiž touží po dokonalosti a chce se oprostit od všech špatných vlastností jako je pýcha, závist bla bla bla.
Mám se ráda taková, jaká jsem. Mám se ráda i se svými chybami (ne se všemi, jistě...třeba takové sklony k depresi bych moc ráda vypustila, kdyby to šlo...a lenost, určitě taky lenost). Mám se ráda pro některé své chyby. Mám ráda, že jsem tak trochu mrcha a líbí se mi, že jsem krapet coura. To je to, co dělá mě mnou. Nechci ztratit svoje já, co je teď. Netoužím být dokonalá. Moje duše asi ano.
Na Jeníčkovi jsem milovala to, jaký byl, samozřejmě. Milovala jsem jeho smysl pro humor. Milovala jsem, jak bral věci s nadhledem. Milovala jsem i jeho až trochu hrubou upřímnost. Milovala jsem celou tu jeho složitou osobnost, hamletovskou duši.
Ale milovala jsem taky jeho hlas. To, jak se smál. Jeho ruce, oči. Jeho tvář. Vzhled indiánského bojovníka. To všechno dohromady byl on. Naprosto originální osobnost. Muž, kterému není nikdo podobný. A už tady nikdy nebude. I kdyby se jeho duše nakrásně zrodila znovu, nebude to už on. A nebudu to už já.
Nedávno jsem se o tom, co je po smrti bavila s nejlepší kamarádkou a ani ona nevěří, že smrt je konec. Vyprávěla mi o své ideální představě posmrtného života, takového nebe. Krásné místo plné lásky, kde ti, co k sobě patří, žijí spolu v domku a mohou se libovolně navštěvovat s rodinou a přáteli. A pokud byl někdo za života špatný člověk, tak je sám na nějakém ošklivém, smutném místě. Rodina ho může chodit navštěvovat třeba každý den, ale on čas mezi jednotlivými návštěvami vnímá jako staletí. Má to docela chytře vymyšlený, Kačenka. Ale co když její muž zemře dřív a ona se znovu vdá. Zajímalo by mě, jestli v tom svém vysněném nebi počítá také se sexem.
Podle Smrtě, bledého jezdce, jehož autorem je úžasný sir T. Prachett, nás čeká přesně to, v co věříme. Ideální.
Zajímal by mě názor jiných lidí. A zda je o jejich přesvědčení nějaká dostupná literatura.

Víra tvá tě zachrání

11. února 2018 v 12:51
Zemřela láska. Jak teď dál?
Věřím, že tohle tady, tenhle svět, život, není všechno. Nemůže být. Vždyť to by po tom veškeré lidské cíle, snažení nemělo žádný smysl.
Věřím, že láska je silnější než smrt. Upřímně, ta moje k němu. Nikoli naopak. Ani na vteřinu nepochybuju o tom, že mě měl skutečně rád, ale jeho srdce bylo...no...on miloval ženy a ženy milovaly jeho. Vražedná kombinace. Měl mě rád. Mě a pár dalších žen. Ale to nevadí. Byla jsem vlastně celkem pyšná, že z těch všech, co mohl mít, si vybral i mě.
Věřím, že lidé...duše...které pojil nějaký silný, hluboký vztah, emoce se zase setkají. Najdou se. Zvlášť, když to mezi nimi nebylo uzavřeno. A tohle není uzavřeno.
Snažím se nevyčítat si. Mrzí mě totiž, že jsem se ho neptala. Že jsem o něm vlastně nic moc nevěděla, když se to tak vezme. O jeho životě, o jeho problémech. Vím, že neměl rád vánoce, ale proč? Nikdy jsem se nezeptala. Vždycky jsem měla pocit, že by o tom nechtěl mluvit, ale mohla jsem to alespoň zkusit. Zvlášť teď si to vyčítám. Seznámila jsem se s jednou jeho kamarádkou. Báječná ženská, ale nehorázně na ni žárlím a to s ní ani nespal. Ale mluvil s ní, svěřoval se jí, hledal u ní radu. Ale každý vztah je trochu jiný, že jo.
Snažím se na to nahlížet tak, jako byl jen jel někam na dlouhou dovolenou. Někam, kde není signál. Na dlouho, ale ne na věky.
Snažím se nemyslet na to, že v tomhle životě už ho nikdy neuvidím, neuslyším. Ne, tak to přeci není. Přijde za mnou ve snu. A věřím, že mě vidí, že je občas u mě.
A tahle moje víra mi to pomáhá tak nějak zvládnout. Většinu dne jsem už i v pohodě. Občas se cítím dokonce šťastně, cítím, že je u mě. I když, kdyby mohl navštívit lidi, kteří pro něj truchlí, šel by asi spíš za svými dětmi, maminkou, že? Anebo to pro mrtvé nehraje roli a mohou být u tolika lidí, u kolika chtějí?
Jen mě dost děsí fyzická stránka věci. On byl...to se nedá ani popsat. A to neříkám proto, že je po smrti a něco si idealizuju. Tohle jsem si myslela už za jeho života. Byl on...pak dlouho dlooooouho nic...pak zase on...pak dva zbylí ptáčkové a pak tam někde vzadu ten zbytek. Děsí mě, že už se mě nikdo nedotkne jako on. Šílela jsem už jenom z jeho vůně, z jeho hlasu...z myšlenky na něho. Jeho polibky mě dostávaly do kolen. Jak říká jedna kamarádka léta praxe a odříkání Smějící se Ale ve snu spolu zase jednou budeme. Vím to.
A teď mám v plánu naplnit každou vteřinu svého života nějakou činností a doufám, že jednoho dne se probudím a nebude to bolet, a nebo že se potkáme. Mám v plánu žít život na plno, jako to dělal on...pro něho...protože on mě vidí a nechce, abych byla smutná.

Jak teď dál

11. února 2018 v 0:54
Nikdy jsem nebyla příliš normální. Prý mám dystymii. To není žádná moje oficiální diagnóza, to jen kamarádka mi sama určila. Já potom vlastně nikdy nepátrala. Mělo by se jednat o lehčí formu deprese, kdy se střídají chvíle, kdy je člověk úplně v pohodě a chvíle, kdy mu není dobře. Plus nějaké další příznaky. Inu, mohlo by to tak být. Občas je mi super a život je fajn a pak se to bez zjevné příčiny změní. Z minuty na minutu. Jdu cestou domů a je mi skvěle, těším se na věci budoucí a najednou začnu cítit, jak to přichází. Úplně fyzicky v těle cítím, jak se mi mění nálada. A končí to tak, že je mi mizerně, nic se mi nechce, všechno je k ničemu a nemá smysl žít a v takovou chvíli bych neměla problém udělat nějakou blbost. Neni to sranda. Lidi kolem nic netuší. Nedávám to na sobě znát. Taky mám problém s city, pocity. Vlastně pořádně žádné nemám. Většinou věcí cítím tak nějak povrchně. Což na jednu stranu vnímám jako výhodu, protože člověka pak máloco raní. Určitě to bude taky nějaká porucha. A když už mám někoho skutečně ráda, tak je to tak silný, hluboký, opravdový cit, až je to skoro nezdravé. Skoro až posedlost.
Tři muže, ze všech co jsem měla a nebylo jich zase tolik, ale málo teda taky ne, jsem opravdu milovala. Svým způsobem. A považuju je za osudový. Moji tři ptáčkové.


Ani s jednim to nedopadlo dobře. Jednomu na mně ani v nejmenším nezáleželo. Pro druhého jsem nebyla dost dobrá. A stejně mi trvalo roky, než jsem se z toho dostala. Ne zcela. To asi úplně nejde, ale už se kvůli nim dávno netrápím. No a ten třetí. Ten třetí, který z nich byl nejlepší. Ten třetí, kterého jsem milovala nejsilněji, nejopravdověji. Ten, který mě měl upřímně rád. Ten, který mě dělal šťastnu už jen tím, že byl. Ten třetí si vzal před pár dny život. Srdce puká. A co teď dál

Kam dál