Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Jak rychle zbohatnout za 9000 Kč

10. října 2019 v 16:58 |  Vážně i nevážně
Nedávno jsem někde na internetu četla článek o ženě, jež byla oblouzena mužem, který se vydával za asi amerického pilota. Pilot chtěl za svou vyvolenou přiletět do Prahy, ale bohužel neměl dostatek peněz na letenku. Všichni víme, jak jsou piloti špatně placení, že jo. Zamilované žena mu na ni tedy poslala peníze. Pilot překvapivě nepřiletěl, místo toho jí někdo zavolal s tím, že je někde zadržen, kvůli problémům s doklady a že třeba uhradit kauci, kterou samozřejmě taky zaplatil. Dopadlo to tak, že žena přišla o několik desítek tisíc korun, které už nejspíš nikdy neuvidí.

Já jako chápu, že zamilovaná ženské je schopná ledas čeho, ale stejně jsem si říkala vážně? To jsou lidi opravdu tak hloupí a naivní?

A pak ke mě přišel, jakožto k sociální pracovnici, na poradu pán. Na facebooku se zúčastnil jakési loterie nebo soutěže, už nedokázal přesně říct, o co šlo. Nicméně brzy poté mu přišel mail, že vyhrál a to rovnou pět milionů amerických dolarů. No neber to. Pán celý natěšený, už si nejspíš představoval, jak si pořídí nějaký pořádný žihadlo a rozvalí se doživotně někde na pláži. Na mail teda odpověděl a poslal všechny údaje potřebné pro vyplacení výhry: jméno, adresu, věk, povolání, rodinný stav, číslo účtu, fotografii občanky! Po zaslání všech těchto informací byla pánovi sděleno, že je potřeba ještě zaplatit správní poplatek, který po převedení na české koruny činní cca. 9 000 Kč. Bohužel ho nejde strhnout z výhry. Po tom, co pán informoval druhou stranu, že takovou částku si nemůže dovolit vzhledem ke své finanční situaci zaplatit, přišla mu odpověď s tím, kolik se tedy zaplatit může? A že by bylo teoreticky možné zaplatit správní popletek v nižší výši. A v tuhle chvíli se pán vypravil za mnou, jestli se náhodou nejedná o nějaký podvod.

Já jsem jako sociální pracovník viděla a zažila ledacos. Lidé, se kterými pracuji, bývají dost často inteligenčně plašší (to ale v žádném případě neznamená horší!), ale tohle jsem na vlastní oči ještě neviděla. A teď si nejsem jistá. Měla jsem do teď jen štěstí? Je to mnou? Mám opravdu tak přehnané mínění o inteligenci lidí a tohle je jen pár výjimek nebo je to normální? Opravdu lidem myšlenka na peníze takhle zatemní rozum?
 

3000 metrů nad zemí

2. října 2019 v 21:06 |  Kudy z nudy
Se šetřením se u mě ještě nezačalo, jelikož sem byla dva týdny s partnerem, který mě více méně živil. Takže začínám příští týden.
Místo toho sem si splnila jeden ze svých snů a předsevzetí a to skok s padákem.
Nikdo z rodiny, vyjma tatínka, který se mnou jel jako psychická podpora, o tom nevěděl. Měli by tendence mi to zakazovat. Však taky maminka neměla radost, když to zjistila.
Po převlečení do příslušného oblečení a nacvičení správného postupu při seskoku, šup do letadla.
Nebála jsem se, fakt že ne. Až do úplně poslední chvíle. Až do okamžiku kdy jsem stála ve dveřích letadla a měla skákat. V tu chvíli jsem došla k rozhodnutí, že jsem srab a že vlastně nechci. V té výšce ani není vidět země, jen mraky. Nicméně vzhledem k tomu, že se jednalo o seskok tandemový se zkušeným parašutistou, tak ten to vyřešil za mě a prostě skočil. Prý tam to rozmyšlení na poslední chvíli mají pořád Smějící se Chápu.
Pro mě byla nejhorší samotná cesta na horu. Neletí sa žádnou první třídou. V letadle je cítit palivo, což nedělá moc dobře na žaludek. I to jak jsme museli sedět skrčený, moc nepřidá. Modlila jsem se, ať už skáčeme, protože ještě chvilku a pozvracím se. Nakonec to bylo tak, tak. Zvracela jsem až dole. Myslím, že to nikdo neviděl Smějící se
Seskok samotný je báječný adrenalinový zážitek. Nejdřív cca. půl minuty volným pádem, při kterém se člověk nemůže pořádně nadechnout, ale jinak se to fakt sranda. A zbytek cesty dolů, po otevření padáku, se tak houpavě snáší. Dokonce jsem si mohla padák chvilku sama ovládat Usmívající se
Byla to skvělá zkušenost, ale opakovat už to nechci. Možná až ve chvíli, kdy si vyzkouším všechno, co chci a procestuji celý svět. Potom možná začnu kolečko od začátku.
Teď je na řadě. Moje maminka mi to už teď do předu zakázala. HAHA.
A myslím, že jsem zrovna nabídku tandemového seskoku viděla na Slevomatu, kdyby si to někdo chtěl vyzkoušet.



Jsem zpět a a už šetřím doopravdy

16. září 2019 v 12:52 |  Vážně i nevážně
Dlouho jsem nic nepsala. Nebyla chuť, energie, nápady...nálady jak na houpačce a spíš dole než nahoře. Ale začala jsem chodit k novému cvokařovi na terapii a jsem celkem stabilizovaná poslední dobou. Už nemám tendence přemýšlet u každého domu, kolem kterého jdu, jestli je dost vysoký na to, aby skok z něho byl smrtelný. Nebo aspoň už to nedělám tak často. Dokonce mám posledních pár dnů v kuse i optimistickou, pozitivní náladu, kdy věřím, že vše bude v pořádku. Je to fajn. Užívám si ten pocit, jak to jen jde, protože se znám a vím, že dřív nebo později přijde ten nepříjemný tlak v břiše, který je signálem toho, že se mi zas úplně přetočí nálada.
Takže co teď. Jak využít té vzácné chuti psát, tvořit, žít…Jeden z posledních článků tady byl o tom, jak jsem se snažila vyjít s životním minimem. No, úspěšné to nebylo. Chtěla jsem si to jen zkusit, nebyl k tomu ve své podstatě žádný důvod. Teda já jakože vím, že to jde, ale sem moc velký rozmazlenec na to, abych to dala, když vyloženě nemusím. No, teď se situace otočila a já musím.
Odešel mi telefon, tak jsem si koupila nový, pořádný a na splátky, protože než bych si na něj našetřila, že jo...To bylo po důkladném rozmyšlení. Potom sem si koupila Lumeu a to bylo dost impulzivní, prostě sem jí chtěla.
Ve mě se totiž docela perou dva principy. První je ten, že nemám ráda půjčky, protože se může stát cokoli, člověk nemá na splácení a je v prdeli. A protože sem sociální pracovnice se zaměřením na dluhové poradenství, tak jak to v tý prdeli vypadá a jak lehký je se do ný dostat, vím docela přesně. Ale na druhou stranu hrozně nerada na něco šetřím, zvlášť když by to mělo být na dýl. Protože člověk šetří, šetří, pak se něco stane a je v prdeli zase a ani si nic neužil. Ale tak telefon a Lumea v pohodě, to se dá splácet bez problému.
Jenže pak mi onemocněl kocourek. O víkendu. Takže na pohotovost. 10 000 Kč na vyšetření a hospitalizaci mi půjčila babička. Splácím jí to po 1 000 Kč.
A tady to začíná být sranda. Od června jsem majitelem poloviny bytu, ve kterém bydlím. Musejí se vyměnit kotle a nějak tomu a přizpůsobit komíny a celkový stav domu. Tenhle rok. Než začne topná sezóna. Tu úpravu domu budeme financovat společně s druhým vlastníkem bytů, tedy s družstvem. Ale kotle, ty si musíme zaplatit sami. Počítám tak 70 000 Kč dohromady. Jupíjajej.
A daně. Daň z nabytí nemovitosti. Naše poloviny nám byly darovány. U nabytí nemovitosti darem je daň 15 %. Hádám, že to bude tak 100 000 - 150 000 Kč. I když tady je malá šance, že vzhledem ke specifičnosti situace našeho domu, budou daně odpuštěny. Ale stejně. To jsem si ještě chtěla našetřit na školné, abych si mohla udělat Mgr.
Takže myšlenka je teď taková, že budou mít 2000 Kč na měsíc. Vyberu si 4 pětistovky a kartu někam schovám. Nebo ještě líp, dám někomu do úschovy. A taky jsem si našla brigádu, ze které chci hradit běžné splátky a zkusit dávat i nějaké mimořádné.
A budou z toho čtyři články po týdnu o tom, jak to jde nebo nejde. Jako taková pojistka. A dokonce se na to i docela těším. Bude to jako taková hra

Tak šetření zdar
 


Co bylo a bude

2. ledna 2019 v 16:15 |  Vážně i nevážně
Na konci roku 2017 jedna kolegyně prohlásila, že má z následujícího roku strach. Roky končící na osmičku prý nebývají dobré. To máme 1938, 1948, 1968... A mě to přišlo jako hloupost.

A tak začal nový rok. Pamatuju si, jak jsem na začátku ledna vymýšlela, co všechno začnu dělat. Co si pořídím z první výplaty z nové práce. Najdu si nějaké fitko. Zaplatím pole dance na další pololetí. Najdu novou učitelku houslí, protože ta moje se odstěhovala. Plno plánů, cílů, předsevzetí.

A pak v polovině ledna přišla zpráva o smrti kamaráda, milence... Člověk má pocit, že už nikdy nemůže být šťastný. Že už nikdy nebude mít důvod se smát. Nic už nikdy nebude mít smysl. A lidé říkají, že to časem přestane tak bolet. Pche, co ti můžou vědět.

Ale ono se to po několika měsících skutečně zlomilo. Už jsem pro něj dlouho nebrečela. Uběhnou celé dny, než si na něj vzpomenu (a pak z toho mám trochu výčitky). Můžu se podívat na jeho profil na facebooku a číst si naše staré zprávy, aniž bych měla pocit, že mi to srdce utrhne. Trvalo to víc jak půl roku, ale já už jsem v pohodě. Nicméně za pár dní to bude rok, co se rozhodl odejít. Mám z toho výročí trochu strach. Rok. Je možný, že už je to rok? Ten čas tak letí.

Taky jsem se na začátku roku rozhádala s bývalým "přítelem". Idiotovi nesmíte říct, že se choval jak idiot (i když to v podstatě sám přiznal) nebo se urazí a přestane s váma mluvit. Teď už to vím. A to se mi po letech sám ozval s DLOUHOU OMLUVNOU zprávou za to, jak se ke mě v našem vztahu choval. A když sem to shrnula jedním slovem, hned byl oheň na střeše. A je taky vážně blbej nápad se pak začít omlouvat a tvrdit, že jste to tak ve skutečnosti nemysleli a bla bla bla. Idiot je stejně pořád uraženej a vy se cítíte jako kráva. Zvlášť po tom, když jste si svato svatě slíbili, že tenhle chlap už vás nikdy nerozhodí. A že to umí fakt dobře. Jenže problém je, že fakt špatně snášíte, když je na vás naštvanej (a tak se pořád a pořád omlouváte a děláte ze sebe pořád větší a větší krávu. Paráda. A s idiotem to ani nehne), protože k němu máte tak trochu ujetej ambivalentní vztah a svým způsobem ho ve svém životě potřebujete. Ano, řeším to se svým cvokařem.

Takže nám ten rok 2018 nezačal moc dobře. Nicméně s postupem času je to lepší, samozřejmě. A některé věci se i povedly.

Naučila jsem se na snowboardu. Sice mizerně, ale aspoň něco. Zlepšila jsem se v pole dance. Taky mizerně. Přibrala sem na svalovině a narostli mi svaly na rukou. Byla sem s maminkou v Amsterdamu a s kamarádkou na víkend v Karlových Varech. Jo a s někým sem začala chodit.

I přes to, mám pocit, jako by mi život utíkal mezi prsty. Ale nevím, co udělat proto, aby se to změnilo. Objektivně na tom nejsem tak špatně. Zdravá sem. Hezká sem. Blbá taky úplně nejsem. Mladá sem. Ještě mi není třicet (i když moje matka o mě už nějakou dobu mluví, jako by bylo. Moje třicetiletá dcera. Moje svobodná, bezdětná třicetiletá dcera. Díky, mami) a mám svůj byt. Bez hypotéky (díky, babi). Nevydělávám sice nijak závratnou sumu, ale je to dost na zaplacení nezbytností a ještě zbyde na pár nezbytných zbytností (kadeřnice, fitko, nehty...). Ale stejně.

Občas mi to, co mám, přijde naprosto dostačující. Co vůbec chtít víc? Mám kde bydlet. Teplo mi je, světlo tu mám, neprší na mě, hlady neumírám. A někdy mám hroznej pocit, co s tím svým životem dělám (hádám, že to tak má hodně lidí). Možná je to tím, že občas sleduju na instagramu a fb pár úspěšných podnikatelů. Takový ty podnikatele z pláže. A jejich život je tak úžasnej, zajímavej a vzrušující. Jednou jsou tady, po druhé tam. A kolik toho dokázali. A nejenom oni. Kolegyně odjela s přítelem na tři měsíce do jižní Ameriky. Bývalá spolužačka je teď s manželem v Bangkoku a jiná začala hrát v ochotnickym divadle. A já jsem celej víkend doma a čučim na seriály, protože jsem vstávala dlouho a než se vykýbluju tak je tma. A stejně nevím, co bych dělala. A pak je neděle večer a já se na sebe zlobím. A tak život líně plyne dál.

Takže s novým rokem nová předsevzetí. Jak jinak Smějící se Aby ten můj prázdnej život nebyl tak prázdnej. Je pravda, že takové změny si slibuju na začátku snad každého roku. A několikrát taky v jeho průběhu. Když já se vždycky pro něco nadchnu a za chvilku mi dojde energie. Nebo se moje rychle střídající nálada přehoupne do té horší části a je po srandě. Ale tentokrát…. Začneme po lehoučku, něčím snad splnitelným…a snad to i vejde…alespoň částečně

  • Nechat si prodloužit průkazku do knihovny a každý měsíc přečíst alespoň jednu knihu.
  • Každý měsíc si udělat radost minimálně jedním příjemným zážitkem. Alespoň masáží. Na únor už mám. Jdeme s kamarádkou a mojí maminkou na striptýz. Jo, moje maminka se nezdá.
  • Jet v létě do Mariánských lázní s kamarádkou. Chci si setřít políčko na stírací mapičce.
  • Jet s přítelem do Karlových Varů. Protože s Kačenkou jsme si tam nestihly projít všechno zajímavé.
  • Jet s maminkou někam do zahraničí
  • A vůbec tak nějak častěji jezdit po výletech
  • Pravidelně uklízet, abych to pak zase nehonila celou sobotu a den v čudu.
  • Alespoň jednou za měsíc si napustit horkou vanu s pěnou a pustit si k tomu nějakej hezkej film.
  • nejít si novou učitelku houslí
  • Alespoň na dva víkendy v měsíci si vždy naplánovat něco zajímavého nebo smysluplného (zajít do muzea, navštívit babičku...)
  • začít se učit německy. Přítel je Němec. On mě teda něco učí, ale to jsou slova ve slušné společnosti a před desátou večerní ve skrze nepoužitelná.
  • Začít pořádně, zdravě a pravidelně vařit. Budu si do práce dělat krabičky. Abych byla pořádně najezená a měla dost energie. Jo, to je takovej evergreen v mých celoročních předsevzetích.
  • konečně skončit ten bungee jumping a s padákem.
  • Nová kérka
A to by mohli tak stačit Usmívající seJo, vlastně mám ještě jedno. Do konce roku chci mít na podúčtě cca. 30 000 Kč. To je totiž půlka rezervy, kterou chci mít, kdyby se něco stalo.

Má to smysl

12. prosince 2018 v 14:04 |  Vážně i nevážně
O projektu Ježíškova vnoučata jsem se dozvěděla až letos díky kolegyňce, která má na facebooku u profilové fotky jejich logo. A jsem moc ráda, že se tak stalo.

Pokud by to ještě někdo neznal, tak se jedná o projekt Českého rozhlasu, kdy se obdarovávají opuštění dědečkové a babičky z domovů pro seniory. Pro některé je to první dárek po letech. Jejich rodina se o ně nestará, anebo ji vůbec nemají.



Dárečky si senioři přejí různé. Od maličkostí jako jsou sladkosti nebo sprchový gel po ty vetší např. elektrický vozík. Spousta z nich si přeje i zážitky. Návštěvu divadla, zoologické zahrady, návštěvu Lucky Bílé nebo třeba skok padákem. Doufám, že budu v důchodcovském věku ještě tak v dobré kondici, abych mohla skákat padákem Usmívající se
Po lítém boji se mi povedlo urvat jeden dáreček pro sebe. On je o ně totiž velký zájem a zvlášť ty levnější rychle mizí. A to je dobře. Jen člověk musí být hodně rychlí.

Mám velkou radost, že jsem ho mohla nakonec pánovi předat osobně a neposílat poštou, i když se to zpočátku jevilo jako docela velký problém. Místo, kde se nachází pánův domov jen od mého města celkem daleko, i když je to ve stejném kraji, nejede tam žádný přímý spoj a já neřídím. Naštěstí mám skvělého muže, který přijel z Mnichova, kde pracuje, aby mě mohl odvézt Usmívající se



Pořád stránky Ježíškových vnoučat sleduji a mám velkou radost, jak to ubývá. Na druhou stranu, tam právě zůstávají ty dražší dárky, náročnější dárky a zážitky. Chápu, že to není jen tak. Cena některých přání se pohybuje v řádech deseti tisíců. No a na to je tu Slevomat. Tam jsou zveřejněny vždy tři z těch drahých dárku a na jejich pořízení s dá koupit 100 korunový voucher (počet voucherů na osobu není omezen Mrkající). A když se nashromáždí dostatečná částka na splnění, tak se tam dá další drahý dárek. Je to super.

Kdybych měla tu možnost, tak bych přání všem, co tam ještě "visí". Když si čtu některé ty popisy, proč má ten daný člověk zrovna tohle přání, tak mě to dojme až k slzám.

A když potom projekt zveřejňuje na svých facebookových stránkách, jakou měli babičky a dědečkové ze svých dárků radost, je to vážně nádhera.

Pomáhejme. Má to smysl.

https://www.jeziskovavnoucata.cz/

Poznáváme svět

3. prosince 2018 v 8:21 |  Kudy z nudy
Mám moc velkou radost ze své cestovatelské mapičky Usmívající se


První okýnko, které jsem si setřela, je moje rodné město, samozřejmě (ano, byla jsem i na spoustě jiných míst, ale teď tak nějak začínám nanovo...dělím na před mapou a po mapě Smějící se).

A přitom mě tak napadlo, jak dobře známe místo, ve kterém žijeme? Známe vůbec my ta místa, kvůli kterým nás navštěvují cizí? Víme, kde co je? Co u nás stojí za vidění? Nebo jen tak procházíme městem...bez zájmu... Proč taky. Vždyť tady to znám, žiju tady celý život. Oh, že tam v té ulici je kostel, kvůli kterému sem jezdí turisté z cizích zemí? To jsem nevěděl. Nikdy jsem tam nebyl.

Kdo z plzeňských vůbec zvedne hlavu k věži svatého Bartoloměje, natož aby na ní vylezl? Kolik Pražáků bylo na Petříně nebo si počkali, až orloj začne odbíjet?

Proto sem se rozhodla, že dřív než se dám na cestování po ostatních místech naší země, projdu pořádně to moje.

Jen co najdu někoho, kdo do toho se mnou půjde. Usmívající se



Šetříš šetřím, šetříme část první

4. října 2018 v 14:26 |  Vážně i nevážně
Mám za sebou téměř dva týdny a v peněžence necelej litr. Jo, skoro to vypadá, že těch prvních pár dnů sem úplně neodhadla, že jo.

Tak trochu jsem pozapomněla, že máme v neděli takovou malou rodinou oslavu. Bráškové měli narozeniny...no a 1100 Kč v ehm...pryč

Původně sem myslela, že je zapřu. Vyloučím za svého pokusu. Jakože se to nestalo. Ale když už, tak už.

Navíc jsem nedávno, při hledání něčeho na netu, objevila diskuzi s holčinou, které kvůli dluhům žije dlouhodobě s 1000 Kč na měsíc. Hledala tam tipy, jak to zvládnout. Takže ono to jde, né že né. A už mi chybí jen patnáct dnů do výplaty. Takže tíska na dva týdny, to jde ne?

A taky je pravda, že první týden jsem se trochu rozšoupla. Tablety do myčky jsem asi úplně nepotřebavala, ale kdo to má mýt v ruce. A byly v akci.

Udělala jsem též dobrý skutek a dala 40 Kč vodníkovi, co vybíral příspěvek na ochotníky. Jestli kecal nebo ne, netuším. Ale pobavil. Brekeke.

Foto bohužel nemám, ale bypadala nějak takhle:




Původně sem si chtěla zapisovat, co přesně, kolik a za co. Ale účtenky sem nějak poztrácela. Dělali moc velkej bordel v peněžence a já mám ráda v peněžence pořádek.

Takže od teď se musím vážně snažit, jestli nechci jíst zbytek měsíce čínské polévky z pytlíku (teda jakože ony mi fakt chutnaj, možná to neni zas tak špatnej nápad :D )

S životním minimem

18. září 2018 v 10:38 |  Vážně i nevážně
Na internetu sem narazila na seriál iDnes z roku 2016 nazvaný Chudoba v Česku. V jednom díle si poslankyně ODS a reportérka zkusili žít s částkou životního minima, což je 3410 Kč na měsíc pro jednotlivce. Tzn. cca 113 Kč na den. Ony to teda zkoušely jen 5 dní, což není úplně vypovídající, ale dobře.

A já si tak řekla, že to je něco, co už sem chtěla dlouho zkusit. Jak se dá nebo taky nedá vyžít z životního minima. Jako takovej sociální pokus.

Já už se o to ve skutečnosti párkrát pokoušela, ale nikdy sem nebyla schopná dotáhnout to do konce. Ale teď už to dám. Budu si psát že svého snažení poctivě zápisky, schovávat účtenky a tak a to by bylo, aby nebylo.

Teda, nejsem takovej magor, abych si po zaplacení bytu opravdu nechala je životní minimum. To bych byla v mínusu dřív než bych si vůbec začala hrát.

Takže se nastavíme nějaká pravidla:

Uhradím internet, telefon, spoření a další nezbytnosti jako vždycky. Kdybych se někdy dostala do takové situace, a Bůh ví, že stát se může všechno, tak bych samozřejmě nic z těch věcí neměla. Internet by se zrušil, do fitka by se nechodilo...jednoduchý. A někde jsem četla, že když pobíráte hmotnou nouzi, tak nemusíte platit koncesionářské poplatky.

A abych to neměla tak jednoduchý, tak budu předstírat, že doma nic nemám. Žádné zásoby a tak. Jsem bývalý bezdomovec, který dostal byt a kromě nábytku v něm nic není. Veškeré jídlo, drogerii, léky budu-li potřebovat a cokoli dalšího si musím zaplatit ze svých 3410 Kč.

A když to zvládnu, tak si potom udělám nějakou větší radost :) A taky možná, budu-li v dostatečně masochistické náladě pro takový pokus, zkusím ten další měsíc pracovat jen s existenčním minimem, což je 2200 Kč.

Btw, když mě jeden kamarád odveze do potravin a pak za mě i nákup zatáhne, tak se to počítá nebo ne?


Lanové centrum Machův mlýn

8. července 2018 v 14:50 |  Kudy z nudy
Poslední dobou jsem si navykla projíždět Slevomat a podobné portály a to hlavně z důvodu inspirace. Je mi jasný, že spousta těch slev je vykonstruovaných. Na druhou stranu jsou tam věci, které bych jinak nevěděla kde hledat, nebo že vůbec existují.

I objevila jsem takhle vstup do lanového centra v Machově mlýně jen za 200 Kč na osobu. Lanové centrum je něco, co mě poslední dobou dost lákalo a je to super i pro matčin strach z výšek. Se strachem je třeba bojovat, že jo Smějící se Navíc s celodenním vstupem do venkovního bazénu v ceně.

Rodiče jsou oba učitelé, takže teď mají prázdniny, já dovolenou a navíc se Machův mlýn na Slevomatu tvářil, jakože je v plzeňském kraji. Tak jakýpak copak. No, neni, kdybyste tam chtěl někdo jet. Jedná se o kraj středočeský. Ale zas dojezdový čas z Plzně je přibližně hodina a půl a to není tak hrozný.

Obstarala sem vouchery, zabukovala nám dráhu na dvě odpoledne a informovala rodinku, že ve čtvrtek vyrážíme. Měli velkou radost. Hlavně maminka. Na druhou stranu uznala, že alespoň konečně může vynést na veřejnost své nové, krásné a jediné sportovní tričko. A to se vyplatí.

Dorazili jsme skoro včas. Jen asi s desetiminutovým zpožděním. Na mou rodinu dost dobrý.
Po úvodním školení, kde nám páni instruktoři nejdřív ukázali, jak se dostat do jištění, a protože to bylo tak jednoduché, tak do toho většinu účastníků ještě oblékli a nakonec na zkušebních překážkách předvedli, jak se správně jistit (to jsme si tedy vyzkoušeli i my), jsme se všichni seřadili před žebříkem u prvního stromu a šup nahoru. Jedná se 32 překážek ve výšce 8 metrů. Brnkačka.

Vážně to vypadalo jako prča a príma adrenalinová zábava. A taky byla, než sem mi na jedné z překážek udělalo špatně. Moc velké horko, málo pití. Výšek se nebojím.

Omdlít ve výšce osm metrů nad zemí, to už taková prča není. Naštěstí si to jednak moc napamatuju a druhak byl v tu chvíli vedle mě instruktor, kterej mě zachránil. Jako jo, člověk je tam přikurtovanej těma tentononcema, ale stejně.

Zbytek už jsem sledovala bohužel jen ze země. Ale i tak to bylo fajn. Naši to zvládli dobře. I maminka. Nejspíš díky mému fandění.


Po lezení ležení u venkovního bazénu. Mají na výpůjčku malý šlapadla a různý jiný udělátka do vody.

Taky moc dobrou točenou zmrzlinu, kofolu a různý dobrůtky. Rodiče dokonce uvažují, že by tu mohli s bratry strávit část prázdnin, v chatičkách hned u bazénu.

A cestou zpět jsem okánkem auta zahledla oputávku na Uhrovic mlýn, kde se dá mimo jiné projet na velbloudovi. A mají tam lamu Usmívající se Tam chci Smějící se Našim jsem o tom ještě něříkala, ale určitě budou nadšený.



Domácí kávová zrna

Tak dobře. S dietou začnu od zítřka. Když ono je to tak dobré Smějící se A jednoduché na udělání. Ve své podstatě jen cukr, máslo, kakao a káva. A taky rum. Rum je kamarád, přítel... Smějící se



Kam dál