Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme, co hledáme.

Má to smysl

Středa v 14:04 |  Vážně i nevážně
O projektu Ježíškova vnoučata jsem se dozvěděla až letos díky kolegyňce, která má na facebooku u profilové fotky jejich logo. A jsem moc ráda, že se tak stalo.

Pokud by to ještě někdo neznal, tak se jedná o projekt Českého rozhlasu, kdy se obdarovávají opuštění dědečkové a babičky z domovů pro seniory. Pro některé je to první dárek po letech. Jejich rodina se o ně nestará, anebo ji vůbec nemají.



Dárečky si senioři přejí různé. Od maličkostí jako jsou sladkosti nebo sprchový gel po ty vetší např. elektrický vozík. Spousta z nich si přeje i zážitky. Návštěvu divadla, zoologické zahrady, návštěvu Lucky Bílé nebo třeba skok padákem. Doufám, že budu v důchodcovském věku ještě tak v dobré kondici, abych mohla skákat padákem Usmívající se
Po lítém boji se mi povedlo urvat jeden dáreček pro sebe. On je o ně totiž velký zájem a zvlášť ty levnější rychle mizí. A to je dobře. Jen člověk musí být hodně rychlí.

Mám velkou radost, že jsem ho mohla nakonec pánovi předat osobně a neposílat poštou, i když se to zpočátku jevilo jako docela velký problém. Místo, kde se nachází pánův domov jen od mého města celkem daleko, i když je to ve stejném kraji, nejede tam žádný přímý spoj a já neřídím. Naštěstí mám skvělého muže, který přijel z Mnichova, kde pracuje, aby mě mohl odvézt Usmívající se



Pořád stránky Ježíškových vnoučat sleduji a mám velkou radost, jak to ubývá. Na druhou stranu, tam právě zůstávají ty dražší dárky, náročnější dárky a zážitky. Chápu, že to není jen tak. Cena některých přání se pohybuje v řádech deseti tisíců. No a na to je tu Slevomat. Tam jsou zveřejněny vždy tři z těch drahých dárku a na jejich pořízení s dá koupit 100 korunový voucher (počet voucherů na osobu není omezen Mrkající). A když se nashromáždí dostatečná částka na splnění, tak se tam dá další drahý dárek. Je to super.

Kdybych měla tu možnost, tak bych přání všem, co tam ještě "visí". Když si čtu některé ty popisy, proč má ten daný člověk zrovna tohle přání, tak mě to dojme až k slzám.

A když potom projekt zveřejňuje na svých facebookových stránkách, jakou měli babičky a dědečkové ze svých dárků radost, je to vážně nádhera.

Pomáhejme. Má to smysl.

https://www.jeziskovavnoucata.cz/
 

Poznáváme svět

3. prosince 2018 v 8:21 |  Kudy z nudy
Mám moc velkou radost ze své cestovatelské mapičky Usmívající se


První okýnko, které jsem si setřela, je moje rodné město, samozřejmě (ano, byla jsem i na spoustě jiných míst, ale teď tak nějak začínám nanovo...dělím na před mapou a po mapě Smějící se).

A přitom mě tak napadlo, jak dobře známe místo, ve kterém žijeme? Známe vůbec my ta místa, kvůli kterým nás navštěvují cizí? Víme, kde co je? Co u nás stojí za vidění? Nebo jen tak procházíme městem...bez zájmu... Proč taky. Vždyť tady to znám, žiju tady celý život. Oh, že tam v té ulici je kostel, kvůli kterému sem jezdí turisté z cizích zemí? To jsem nevěděl. Nikdy jsem tam nebyl.

Kdo z plzeňských vůbec zvedne hlavu k věži svatého Bartoloměje, natož aby na ní vylezl? Kolik Pražáků bylo na Petříně nebo si počkali, až orloj začne odbíjet?

Proto sem se rozhodla, že dřív než se dám na cestování po ostatních místech naší země, projdu pořádně to moje.

Jen co najdu někoho, kdo do toho se mnou půjde. Usmívající se



Šetříš šetřím, šetříme část první

4. října 2018 v 14:26 |  Vážně i nevážně
Mám za sebou téměř dva týdny a v peněžence necelej litr. Jo, skoro to vypadá, že těch prvních pár dnů sem úplně neodhadla, že jo.

Tak trochu jsem pozapomněla, že máme v neděli takovou malou rodinou oslavu. Bráškové měli narozeniny...no a 1100 Kč v ehm...pryč

Původně sem myslela, že je zapřu. Vyloučím za svého pokusu. Jakože se to nestalo. Ale když už, tak už.

Navíc jsem nedávno, při hledání něčeho na netu, objevila diskuzi s holčinou, které kvůli dluhům žije dlouhodobě s 1000 Kč na měsíc. Hledala tam tipy, jak to zvládnout. Takže ono to jde, né že né. A už mi chybí jen patnáct dnů do výplaty. Takže tíska na dva týdny, to jde ne?

A taky je pravda, že první týden jsem se trochu rozšoupla. Tablety do myčky jsem asi úplně nepotřebavala, ale kdo to má mýt v ruce. A byly v akci.

Udělala jsem též dobrý skutek a dala 40 Kč vodníkovi, co vybíral příspěvek na ochotníky. Jestli kecal nebo ne, netuším. Ale pobavil. Brekeke.

Foto bohužel nemám, ale bypadala nějak takhle:




Původně sem si chtěla zapisovat, co přesně, kolik a za co. Ale účtenky sem nějak poztrácela. Dělali moc velkej bordel v peněžence a já mám ráda v peněžence pořádek.

Takže od teď se musím vážně snažit, jestli nechci jíst zbytek měsíce čínské polévky z pytlíku (teda jakože ony mi fakt chutnaj, možná to neni zas tak špatnej nápad :D )
 


S životním minimem

18. září 2018 v 10:38 |  Vážně i nevážně
Na internetu sem narazila na seriál iDnes z roku 2016 nazvaný Chudoba v Česku. V jednom díle si poslankyně ODS a reportérka zkusili žít s částkou životního minima, což je 3410 Kč na měsíc pro jednotlivce. Tzn. cca 113 Kč na den. Ony to teda zkoušely jen 5 dní, což není úplně vypovídající, ale dobře.

A já si tak řekla, že to je něco, co už sem chtěla dlouho zkusit. Jak se dá nebo taky nedá vyžít z životního minima. Jako takovej sociální pokus.

Já už se o to ve skutečnosti párkrát pokoušela, ale nikdy sem nebyla schopná dotáhnout to do konce. Ale teď už to dám. Budu si psát že svého snažení poctivě zápisky, schovávat účtenky a tak a to by bylo, aby nebylo.

Teda, nejsem takovej magor, abych si po zaplacení bytu opravdu nechala je životní minimum. To bych byla v mínusu dřív než bych si vůbec začala hrát.

Takže se nastavíme nějaká pravidla:

Uhradím internet, telefon, spoření a další nezbytnosti jako vždycky. Kdybych se někdy dostala do takové situace, a Bůh ví, že stát se může všechno, tak bych samozřejmě nic z těch věcí neměla. Internet by se zrušil, do fitka by se nechodilo...jednoduchý. A někde jsem četla, že když pobíráte hmotnou nouzi, tak nemusíte platit koncesionářské poplatky.

A abych to neměla tak jednoduchý, tak budu předstírat, že doma nic nemám. Žádné zásoby a tak. Jsem bývalý bezdomovec, který dostal byt a kromě nábytku v něm nic není. Veškeré jídlo, drogerii, léky budu-li potřebovat a cokoli dalšího si musím zaplatit ze svých 3410 Kč.

A když to zvládnu, tak si potom udělám nějakou větší radost :) A taky možná, budu-li v dostatečně masochistické náladě pro takový pokus, zkusím ten další měsíc pracovat jen s existenčním minimem, což je 2200 Kč.

Btw, když mě jeden kamarád odveze do potravin a pak za mě i nákup zatáhne, tak se to počítá nebo ne?


Lanové centrum Machův mlýn

8. července 2018 v 14:50 |  Kudy z nudy
Poslední dobou jsem si navykla projíždět Slevomat a podobné portály a to hlavně z důvodu inspirace. Je mi jasný, že spousta těch slev je vykonstruovaných. Na druhou stranu jsou tam věci, které bych jinak nevěděla kde hledat, nebo že vůbec existují.

I objevila jsem takhle vstup do lanového centra v Machově mlýně jen za 200 Kč na osobu. Lanové centrum je něco, co mě poslední dobou dost lákalo a je to super i pro matčin strach z výšek. Se strachem je třeba bojovat, že jo Smějící se Navíc s celodenním vstupem do venkovního bazénu v ceně.

Rodiče jsou oba učitelé, takže teď mají prázdniny, já dovolenou a navíc se Machův mlýn na Slevomatu tvářil, jakože je v plzeňském kraji. Tak jakýpak copak. No, neni, kdybyste tam chtěl někdo jet. Jedná se o kraj středočeský. Ale zas dojezdový čas z Plzně je přibližně hodina a půl a to není tak hrozný.

Obstarala sem vouchery, zabukovala nám dráhu na dvě odpoledne a informovala rodinku, že ve čtvrtek vyrážíme. Měli velkou radost. Hlavně maminka. Na druhou stranu uznala, že alespoň konečně může vynést na veřejnost své nové, krásné a jediné sportovní tričko. A to se vyplatí.

Dorazili jsme skoro včas. Jen asi s desetiminutovým zpožděním. Na mou rodinu dost dobrý.
Po úvodním školení, kde nám páni instruktoři nejdřív ukázali, jak se dostat do jištění, a protože to bylo tak jednoduché, tak do toho většinu účastníků ještě oblékli a nakonec na zkušebních překážkách předvedli, jak se správně jistit (to jsme si tedy vyzkoušeli i my), jsme se všichni seřadili před žebříkem u prvního stromu a šup nahoru. Jedná se 32 překážek ve výšce 8 metrů. Brnkačka.

Vážně to vypadalo jako prča a príma adrenalinová zábava. A taky byla, než sem mi na jedné z překážek udělalo špatně. Moc velké horko, málo pití. Výšek se nebojím.

Omdlít ve výšce osm metrů nad zemí, to už taková prča není. Naštěstí si to jednak moc napamatuju a druhak byl v tu chvíli vedle mě instruktor, kterej mě zachránil. Jako jo, člověk je tam přikurtovanej těma tentononcema, ale stejně.

Zbytek už jsem sledovala bohužel jen ze země. Ale i tak to bylo fajn. Naši to zvládli dobře. I maminka. Nejspíš díky mému fandění.


Po lezení ležení u venkovního bazénu. Mají na výpůjčku malý šlapadla a různý jiný udělátka do vody.

Taky moc dobrou točenou zmrzlinu, kofolu a různý dobrůtky. Rodiče dokonce uvažují, že by tu mohli s bratry strávit část prázdnin, v chatičkách hned u bazénu.

A cestou zpět jsem okánkem auta zahledla oputávku na Uhrovic mlýn, kde se dá mimo jiné projet na velbloudovi. A mají tam lamu Usmívající se Tam chci Smějící se Našim jsem o tom ještě něříkala, ale určitě budou nadšený.



Domácí kávová zrna

Tak dobře. S dietou začnu od zítřka. Když ono je to tak dobré Smějící se A jednoduché na udělání. Ve své podstatě jen cukr, máslo, kakao a káva. A taky rum. Rum je kamarád, přítel... Smějící se



Na pustém ostrově


Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste skončili třeba na nějakou dobu na pustém ostrově? Jako v té americké reality show nebo v českém Robinsonově ostrově.

Edit: V mojí hlavě nejde o pustý ostrov jako vyloženě o pustý ostrov, ale právně o tu show. Kde jsou další lidi a kamery. Když jsme byla mladší, tak jsem sledovala tu americkou verzi a pokaždý mě napadlo, jak to že to těm holkám i po tak dlouhý době na tomhle místě tak sluší.


Něco trochu reálnějšího. Jeden můj bývalý "kamarád" byl, se svou bývalou ženu, téměř měsíc v zahraničí. A nebyla to žádná dovolená s několika hvězdičkovým hotelem a pokojovou službou. Cestou necestou, polem nepolem, s krosnou na zádech a spaní pod stanem. Nebo rovnou pod širákem a putování místy, kde někdy trvalo hodně dlouho, než narazili na nějaké místo, kdy by bylo možno se občerstvit.


A já si tak představovala, kdybych byla na jejím místě. Tedy ne v té samé zemi a s tím samým mužem (no, s tím samým mužem asi ano). Ale někde takhle dlouhodobě na cestách bez možnosti se pořádně umýt a upravit, což se může i stát. A já se ráda cítím dobře.


Co by mi nejvíc vadilo, by byla ztížená možnost se oholit. Inu co s tím, řekla jsem si.


Přes slevomat jsem si koupila pár návštěv v salonu, kde mi chloupky z podpaží a třísel odstraňovali pomocí technologie IPL neboli intenzivním pulzním světlem. To bylo v době, kdy jsem jednak ještě studovala a potom sice pracovala, ale zařizovala byt, takže jsem neměla dost peněz. Ne že bych jich teď měla bůhví kolik, že jo. A hlavně jsem si k tomu nic nenastudovala a věřilo tomu, že se jedná více méně o to samé. Nejedná. Leaser je mnohem, mnohem účinější a taky mnohem a mnohem dražší.


Takže jsem asi dva roky chodila na IPL a pořád to nebylo tak, jak bych si to představovala. Dokonalý. A to by mělo správně stačit 6 - 8 návštěv po cca měsíci.


Nicméně v novém zaměstnání máme jako jeden z benefitů cafeterii. Pro ty co neznají, jedná se o osobní účet s určitým počtem bodů, kde jeden bod představuje jednu korunu. Dále tam je seznam smluvních partnerů, u kterých můžete nakupovat jako v e-hopu. Jsou tam fakt dobrý věci. Jazykové kurzy, řidičské kurzy, dovolené, divadla, kina, masáže kadeřnice...žádné blbosti. A já se rozhodla, že celou částku utratím v institutu krásy.


Na odstranění veškerých zbytků stačily tři návštěvy! Jupí :D v září nebo říjnu chci začít chodit ještě na nohy. Ono by se to nemělo absolvovat v létě, kvůli nebezpečí pigmentových skvrn.


No a taky si asi nechám udělat permanentním linky. Protože se mi libí, ale neumím si je udělat. Takže budu pořád a za každé situace kočka.


A až jednou třeba na tom ostrově ztroskotám a někdo pojede kolem, tak mě možná i zahrání a zděšeně neuteče.


Radyně

17. června 2018 v 21:25 |  Kudy z nudy
Když jsem byla malá s maminkou a otčímem jsme jezdili na spoustu výletů po hradech a zámcích naší krásné země. Nic si z toho napamatuju, protože jako malou holku mě to neskutečně otravovalo a raději bych spala až do oběda a pak se zbytek dne dívala na pohádky.

Z toho už jsem naštěstí vyrostla a naopak mě to začalo bavit. Takže jsem se rozhodla výletit a objevovat co to jen půjde.
O víkendu jsem svoje kamarádky vytáhla na Radyni. A jakože to fakt dalo práci, protože jim se nikam moc nechce. Pokud to není hospoda. Ale mě milujou, takže se nechaj vždycky nakonec nějak ukecat 💕

Radyně je zřícenina hradu v západočeském kraji. Dle pověsti je pojmenována podle Radouše, muže s oslíma ušima, kozí bradkou a kančími zuby, který jednou v lese objevil spícího muže s tajemnou knihou pod hlavou. Knihu ukradl, zjistil, že je kouzelná a s pomocí skřítka si nechal postavit pevný hrad, který pojmenoval po sobě. Radyně. Potom žil na hradě, vraždil svoje manželky a děti a nakonec skončil zavalen v troskách hradu.






Ve skutečnosti byl postaven mezi lety 1356 - 1361 za vlády jeho výsosti Karla IV. a na jeho počest původně nazván Karlskrone. Protože se název moc neujal, tak byl po smrti císaře přejmenován na Radyni, podle kopce na kterém stojí.

No, mě se mnohem víc líbí ta pověst, takže budu raději věřit té :)

Vláčkem motoráčkem jsme dojely do Starého Plzence. Cestování vlakem miluju. Když jsem byla malá, jezdily jsme s mámou občas o víkendu na výlet vlakem. Vždycky jsme přišly na nádraží a koupily lístky na první vlak, který zrovna jel. To mě bavilo 🙂


Z Plzence na hrad je to moc příjemnou lesní cestou. Krásnej vzduch a chládeček. Dost do kopce, ale to bývá u hradů celkem normální. A měly jsme to i s koncertem, který se konal u restaurace, která se nachází kousek pod Hradem. A výborně v ní vaří.


Vstupné je pro dospělého 40 Kč a pak už vzhůru do věže. V jednotlivých patrech se dá najít třeba celá pověst o založení hradu nebo v přízemí pohádková expozice.

Vyhlídka je nádherná, jen ty schody jsou dost hrozný a pro malé děti řekla bych až nebezpečný.


A mě teda dost děsí i to, že poslední patro je celý ze dřeva. Jen prkna. Já mám na tohle trochu fobii. Doteď jsem nebyla schopná například pochopit, jak můžou budovy stát. Jak můžou vydržet všechnu tu tíhu a nespadnout. Kdybych postavila na střechu domu dinosaura, zřítil by se? A co dva dinosaury? Já vim, je to trochu ujetý, ale utěšuju se tím, že někteří lidé jsou na tom ještě hůř. Existují například lidé, kteří se bojí knoflíků. Takže jsem ještě celke ok, ne? :D

Do toho

31. května 2018 v 23:19 |  Vážně i nevážně
A je to tady. Jsem oficiálně lůzr. Moje malá sestřička mě porazila v páce. No dobře, její dvacet pět, takže zas tak malá neni. Ale trvalo jí to asi tak půl minuty - a to si nejspíš ještě dost fandim. A to je fakt ponižující: D
Takže od teď se do toho naplno pustim. Mám velký cíl. Až se příště uvidíme, musí jí to trvat alespoň minutu, než mě dostane.
Z lednice zmizelo nezdravé jídlo. Teda ne všechno, samozřejmě. Takovej masochista zas nejsem a bez domácí česnekový pomazánky bych asi umřela. A bez karamelek z Lídlu. A zmrzlina. Mátová zmrzlina s kousky čokolády. Není nic lepšího. Tu taky mívají v Lidlu, kdyby to chtěl někdo vědět

Nakoupila jsem si ve fitku nějaký ňamky. A taky pátrám na internetu, co jíst k nabrání trochu té svalové hmoty. S jídlem mám totiž největší problémy. Když vařím, tak točím pořád dokola tři stejná jídla, protože jich víc neumím. A dost často celý den pořádně nejím a pak sežeru něco fakt nezdravýho, jako třeba škubánky s pořádnou dávkou máku a cukru. A máslíčko. A pak mam sakra výčitky.


Ten protein má pistáciovou příchuť a je to fakt dobrota.

A pak jsem si taky stáhla do mobilu páár apek na cvičení. Na krásný bříško, na krásný ruce, jednu posilovací...

moje fotka před. Těch mám spoustu :D Teď mít taky nějaký po.

Tak vzhůru do toho.

Zítra tě může přejet auto

Tak zní moje filozofie, která se týká hlavně nakládání s financemi, ale i přístupu k životu obecně. Dřív jsem ji tak úplněnežila, protože škola a žádný peníze. Potom práce od rána do večera. A nakonec smrt přítele. To na náladě moc nepřidá. Ale s tím je konec.

Zítra tě muže přejet auto a tak žij. Zítra tě může přejet auto a tak zbytečně neškudli jen tak...na něco neurčitého...do budoucnosti. Zítra tě může přejet auto a k čemu ti pak budou našetřený statisíce.

Mám ve své bance několik podúčtů k různým příležitostem a životním událostem. To aby si někdo nemyslel, že jsem úplně finančně nezodpovědná. Jeden z nich se jmenuje Kdyby se něco podělalo a jak už název napovídá, mám ho kvůli případným horším časům. A opravdu mi v minulém roce zachránil zadek. Potom jeden speciální šetřící na vánoce, které moje rodina dost prožívá (a já teda taky J ). Jeden, když si chci nešetřit na něco většího. Teď momentálně na něj odkládám peníze na skútr. A ještě pár dalších. A když rozdělím všechny svoje peníze mezi účty a uhradím, co uhradit mám...tak s tím zbytkem...no, děj se vůle boží.

Jsem totiž dost poživačná osoba. A domnívám se, že je to ten nejlepší možný přístup. Dobré jídlo, pití, masáže, cestování, hezké věci, boty, šaty, kabelky, zážitky...

Život je krátkej a z minuty na minutu se může dokonale podělat. Takže je potřeba to rozbalit, dokud to jde. Carpe diem.

Kam dál