Život po životě

Pátek v 8:00
Vždycky sem byla knihomol. Miluju detektivky, sci-fi. Červená knihovna mi přijde rozkošná. Přečtu skoro vše, co se mi dostane pod ruku.
Teď mám nové čtení. První kniha, kterou jsem si opatřila po smrti ptáčka, bylo Učení duší, Michael Newton. Líbí se mi myšlenka, že nás naši drazí zesnulý mohou chodit navštěvovat a utěšovat, když příliš trpíme. Že jsou s námi vždy, když je potřebujeme. Je to tak krásně uklidňující.



Nicméně kniha pojednává hlavně o reinkarnaci. Po smrti se s našimi drahými sejdeme v nějakém duchovním světě, kde se připravujeme na nový život plný překážek, které musíme překonávat, aby se naše duše stávala stále dokonalejší. Duše totiž touží po dokonalosti a chce se oprostit od všech špatných vlastností jako je pýcha, závist bla bla bla.
Mám se ráda taková, jaká jsem. Mám se ráda i se svými chybami (ne se všemi, jistě...třeba takové sklony k depresi bych moc ráda vypustila, kdyby to šlo...a lenost, určitě taky lenost). Mám se ráda pro některé své chyby. Mám ráda, že jsem tak trochu mrcha a líbí se mi, že jsem krapet coura. To je to, co dělá mě mnou. Nechci ztratit svoje já, co je teď. Netoužím být dokonalá. Moje duše asi ano.
Na Jeníčkovi jsem milovala to, jaký byl, samozřejmě. Milovala jsem jeho smysl pro humor. Milovala jsem, jak bral věci s nadhledem. Milovala jsem i jeho až trochu hrubou upřímnost. Milovala jsem celou tu jeho složitou osobnost, hamletovskou duši.
Ale milovala jsem taky jeho hlas. To, jak se smál. Jeho ruce, oči. Jeho tvář. Vzhled indiánského bojovníka. To všechno dohromady byl on. Naprosto originální osobnost. Muž, kterému není nikdo podobný. A už tady nikdy nebude. I kdyby se jeho duše nakrásně zrodila znovu, nebude to už on. A nebudu to už já.
Nedávno jsem se o tom, co je po smrti bavila s nejlepší kamarádkou a ani ona nevěří, že smrt je konec. Vyprávěla mi o své ideální představě posmrtného života, takového nebe. Krásné místo plné lásky, kde ti, co k sobě patří, žijí spolu v domku a mohou se libovolně navštěvovat s rodinou a přáteli. A pokud byl někdo za života špatný člověk, tak je sám na nějakém ošklivém, smutném místě. Rodina ho může chodit navštěvovat třeba každý den, ale on čas mezi jednotlivými návštěvami vnímá jako staletí. Má to docela chytře vymyšlený, Kačenka. Ale co když její muž zemře dřív a ona se znovu vdá. Zajímalo by mě, jestli v tom svém vysněném nebi počítá také se sexem.
Podle Smrtě, bledého jezdce, jehož autorem je úžasný sir T. Prachett, nás čeká přesně to, v co věříme. Ideální.
Zajímal by mě názor jiných lidí. A zda je o jejich přesvědčení nějaká dostupná literatura.
 

Víra tvá tě zachrání

11. února 2018 v 12:51
Zemřela láska. Jak teď dál?
Věřím, že tohle tady, tenhle svět, život, není všechno. Nemůže být. Vždyť to by po tom veškeré lidské cíle, snažení nemělo žádný smysl.
Věřím, že láska je silnější než smrt. Upřímně, ta moje k němu. Nikoli naopak. Ani na vteřinu nepochybuju o tom, že mě měl skutečně rád, ale jeho srdce bylo...no...on miloval ženy a ženy milovaly jeho. Vražedná kombinace. Měl mě rád. Mě a pár dalších žen. Ale to nevadí. Byla jsem vlastně celkem pyšná, že z těch všech, co mohl mít, si vybral i mě.
Věřím, že lidé...duše...které pojil nějaký silný, hluboký vztah, emoce se zase setkají. Najdou se. Zvlášť, když to mezi nimi nebylo uzavřeno. A tohle není uzavřeno.
Snažím se nevyčítat si. Mrzí mě totiž, že jsem se ho neptala. Že jsem o něm vlastně nic moc nevěděla, když se to tak vezme. O jeho životě, o jeho problémech. Vím, že neměl rád vánoce, ale proč? Nikdy jsem se nezeptala. Vždycky jsem měla pocit, že by o tom nechtěl mluvit, ale mohla jsem to alespoň zkusit. Zvlášť teď si to vyčítám. Seznámila jsem se s jednou jeho kamarádkou. Báječná ženská, ale nehorázně na ni žárlím a to s ní ani nespal. Ale mluvil s ní, svěřoval se jí, hledal u ní radu. Ale každý vztah je trochu jiný, že jo.
Snažím se na to nahlížet tak, jako byl jen jel někam na dlouhou dovolenou. Někam, kde není signál. Na dlouho, ale ne na věky.
Snažím se nemyslet na to, že v tomhle životě už ho nikdy neuvidím, neuslyším. Ne, tak to přeci není. Přijde za mnou ve snu. A věřím, že mě vidí, že je občas u mě.
A tahle moje víra mi to pomáhá tak nějak zvládnout. Většinu dne jsem už i v pohodě. Občas se cítím dokonce šťastně, cítím, že je u mě. I když, kdyby mohl navštívit lidi, kteří pro něj truchlí, šel by asi spíš za svými dětmi, maminkou, že? Anebo to pro mrtvé nehraje roli a mohou být u tolika lidí, u kolika chtějí?
Jen mě dost děsí fyzická stránka věci. On byl...to se nedá ani popsat. A to neříkám proto, že je po smrti a něco si idealizuju. Tohle jsem si myslela už za jeho života. Byl on...pak dlouho dlooooouho nic...pak zase on...pak dva zbylí ptáčkové a pak tam někde vzadu ten zbytek. Děsí mě, že už se mě nikdo nedotkne jako on. Šílela jsem už jenom z jeho vůně, z jeho hlasu...z myšlenky na něho. Jeho polibky mě dostávaly do kolen. Jak říká jedna kamarádka léta praxe a odříkání Smějící se Ale ve snu spolu zase jednou budeme. Vím to.
A teď mám v plánu naplnit každou vteřinu svého života nějakou činností a doufám, že jednoho dne se probudím a nebude to bolet, a nebo že se potkáme. Mám v plánu žít život na plno, jako to dělal on...pro něho...protože on mě vidí a nechce, abych byla smutná.

Jak teď dál

11. února 2018 v 0:54
Nikdy jsem nebyla příliš normální. Prý mám dystymii. To není žádná moje oficiální diagnóza, to jen kamarádka mi sama určila. Já potom vlastně nikdy nepátrala. Mělo by se jednat o lehčí formu deprese, kdy se střídají chvíle, kdy je člověk úplně v pohodě a chvíle, kdy mu není dobře. Plus nějaké další příznaky. Inu, mohlo by to tak být. Občas je mi super a život je fajn a pak se to bez zjevné příčiny změní. Z minuty na minutu. Jdu cestou domů a je mi skvěle, těším se na věci budoucí a najednou začnu cítit, jak to přichází. Úplně fyzicky v těle cítím, jak se mi mění nálada. A končí to tak, že je mi mizerně, nic se mi nechce, všechno je k ničemu a nemá smysl žít a v takovou chvíli bych neměla problém udělat nějakou blbost. Neni to sranda. Lidi kolem nic netuší. Nedávám to na sobě znát. Taky mám problém s city, pocity. Vlastně pořádně žádné nemám. Většinou věcí cítím tak nějak povrchně. Což na jednu stranu vnímám jako výhodu, protože člověka pak máloco raní. Určitě to bude taky nějaká porucha. A když už mám někoho skutečně ráda, tak je to tak silný, hluboký, opravdový cit, až je to skoro nezdravé. Skoro až posedlost.
Tři muže, ze všech co jsem měla a nebylo jich zase tolik, ale málo teda taky ne, jsem opravdu milovala. Svým způsobem. A považuju je za osudový. Moji tři ptáčkové.


Ani s jednim to nedopadlo dobře. Jednomu na mně ani v nejmenším nezáleželo. Pro druhého jsem nebyla dost dobrá. A stejně mi trvalo roky, než jsem se z toho dostala. Ne zcela. To asi úplně nejde, ale už se kvůli nim dávno netrápím. No a ten třetí. Ten třetí, který z nich byl nejlepší. Ten třetí, kterého jsem milovala nejsilněji, nejopravdověji. Ten, který mě měl upřímně rád. Ten, který mě dělal šťastnu už jen tím, že byl. Ten třetí si vzal před pár dny život. Srdce puká. A co teď dál

Kam dál

Reklama